Skip to content

Žižkov

Podcast

Buřičství na prodej

VLADIMÍR TURNER

Vzpurná historie dělnického Žižkova byla podhoubím pro nekonformní životní styl, buřičství a bohému. O tom, co Žižkov symbolizuje dnes, mluví studenti ze sdíleného bytu, hospodský z legendární knajpy Nad Viktorkou a skupina vzpomínajících babiček.

Procházka

Od Svobodné republiky k Žižkov City

JAKUB NAKLÁDAL

Žižkov byl vždy dělnickou a buřičskou čtvrtí plnou hospod čtvrté cenové. Kde najdeme stopy odbojné historie a kde prostory současného vzdoru? Jak se proměnila čtvrť v důsledku vzrůstajícího turismu a financializace bydlení? Jaké nové developerské projekty vznikají na Žižkově a pro koho jsou určeny?

@ Jakub Nakládal

Komentovaná procházka se uskuteční 1.8.2020. Facebooková událost zde. Poté zde bude procházka v plné podobě nahrána online.

Trasa procházky:

Procházka

Mezi kancelářemi a záplavou dopravy

JAKUB NAKLÁDAL

Smíchovské továrny nahradily obchodní a administrativní komplexy. Veřejný prostor ovládla všudepřítomná doprava. Nábřeží má být zastavěno hotelem a obytnou rezidencí. Z nákladového nádraží brzy vznikne celá nová čtvrť Smíchov City. Jak se mění sociální struktura Smíchova a co na proměny své čtvrti říkají místní?

@ Jakub Nakládal

Smíchov je pražskou čtvrtí ležící na levém břehu Vltavy v městské části Praha 5. Na severu sousedí s Malou Stranou a přes řeku s Novým Městem a Vyšehradem. Smíchov má dva odlišné charaktery: západ Smíchova se skládá z rodinných domů, historických vil a viničních usedlostí (například Bertramka či Klamovka), usazených v zeleném kopcovitém území. Východní část u řeky Vltavy oproti tomu tradičně tvořila industriální a dělnická čtvrť složená z činžovních bloků a továren s velkým nákladovým nádražím na jihu. Na tuto východní, dnes centrální část Smíchova, se na procházce zaměříme.

Smíchov na Orientačním plánu Prahy z roku 1938 @dveprahy.cz
Počátkem 19. století – s příchodem průmyslové revoluce – začaly na Smíchově vznikat manufaktury a továrny. Nejdříve textilní výrobny a kartounky, později se přidal cukrovar, pivovar a rozsáhlý strojírenský podnik. Díky velkému počtu továrních komínů se Smíchovu přezdívalo pražský Manchester. Roku 1838 získal Smíchov status pražského předměstí, od roku 1903 byl samostatným městem a v roce 1922 byl připojen k Velké Praze.
historický pohled na Smíchov z přelomu 19. a 20. století (v popředí Ringhofferovy závody)
„Díky velkému počtu továrních komínů se Smíchovu přezdívalo pražský Manchester.“
Silný průmyslový ráz si Smíchov zachoval až do počátku 80.let 20. století, kdy do jeho podoby začaly silně pronikat dopravní stavby, jako byla výstavba metra či proražení Strahovského tunelu a tunelu Mrázovka, které přinesly demolici části starší zástavby. Od té doby se Smíchov stal velmi vytíženým dopravním uzlem, postižený především masivní automobilovou dopravou. V 90. letech byl Smíchov finančně dostupnou a tak trochu špinavou čtvrtí s omšelými pavlačovými domy a dvorky, kde velkou část obyvatelstva tvořili gastarbeitři a početná romská komunita, která z finančních důvodů odchází. Rušný noční život Smíchova 90.let s hernami, autoopravnami a nonstop bary naturalisticky zachycuje film Anděl Exit z roku 2000. S přelomem milénia pak přichází zásadní změna a průmyslové areály jsou nahrazovány novými obchodními a kancelářskými komplexy, především kolem křižovatky Anděl, ze které se stalo nové centrum Smíchova a významná pražská byznysová lokalita. Oblast Anděla se tak zároveň stala centrem procesu zvaného gentrifikace.

Gentrifikace je ambivalentní a mnohoznačný pojem, který se nejčastěji používá pro popis proměny dříve stagnující čtvrti (často průmyslové či dělnické) na atraktivní bohatší oblast. Do čtvrti přicházejí noví aktéři, kteří území začínají “revitalizovat” a měnit jeho charakter. Jako první často území objeví umělci a mladí kreativní lidé, kteří zde nacházejí finančně dostupné prostředí pro realizaci svých projektů. Skrytý potenciál čtvrtí ale vyhledávají především velcí hráči – developeři a investoři, kteří ve čtvrti začínají budovat nové kancelářské a obytné komplexy, které jsou určeny pro nově příchozí majetnější klientelu.

Postupně se tak zvyšuje atraktivita čtvrti. S tím ale rostou ceny nemovitostí v okolí a tedy i nájmy. Důsledkem toho dochází k vysídlování původních nízkopříjmových obyvatel, především nájemníků, kteří se stěhují zpravidla na finančně dostupnější periferii města. Typicky také dochází k rekonstrukcím starších činžovních domů, kdy původní dostupné nájemní byty nahrazují krátkodobé pronájmy (Airbnb) či luxusní byty. Změny zpravidla nevychází z iniciativy původních obyvatel (přirozený vývoj města), ale z vnějšku – přichází velký investiční kapitál, který lokalitu přetváří ke svému obrazu za účelem co nejvyššího zisku. Tento proces souvisí s financializací bydlení, kdy se z bydlení jako základní životní potřeby stává finanční komodita.

Gentrifikace může být také “symbolická”, kdy čtvrť ztrácí svůj genius loci. Původní sousedské komunity se důsledkem stěhování rozpadají. Lidé se ve své čtvrti přestávají cítit jako doma. Volné plácky a staré továrny nahrazují developerské projekty, které by mohly stát stejně tak v Praze jako v Londýně nebo Šanghaji. Z místního antikvariátu pana Františka se stává Jack´s barbershop a hospodu čtvrté cenové Na růžku nahrazuje pobočka Costa Coffee. Dochází tak k homogenizaci a globalizaci městského prostředí. Nejdříve lidé gentrifikaci často vítají jako pozitivní rekonstrukci a oživení čtvrti, ale během několika let se začínají projevovat i negativní dopady proměny čtvrti, která se stává mnoha skupinám obyvatel finančně nedostupnou a kulturně odcizenou. S tím mizí sociální rozmanitost čtvrti i její paměť.

[1] Procházka začíná v Parku Sacré Coeur, odkud je krásný výhled na Smíchov směrem k Vltavě. Park byl založen v roce 1872 na místě bývalé vinice jako součást dívčího kláštera Sacré Coeur. Z vyhlídky na vrcholu parku je výhled na zelenou střechu obchodního centra Nový Smíchov, Anděl City a další office centra mísící se s klasickými smíchovskými bloky činžovních domů.
@ Jakub Nakládal
[2] O kousek dál pod parkem se nachází mimoúrovňová křižovatka, na které se kříží vyústění tunelu Mrázovka a Strahovského tunelu s Plzeňskou a Kartouzskou ulicí. Ve smyčce této křižovatky se tísní nová bílá kancelářská budova s trochu ironickým názvem Green point. Přehlcenost Smíchova automobilovou dopravou je pro místní jedním z nejdůležitějších problémů. Jan Kremer z místní iniciativy ZaPět v našem podcastu vypráví: „Dnešní situace je tragická kvůli všudypřítomné neregulované dopravě. Lidé všude slyší, že s dopravou nejde nic dělat a tak ani sami nevěří, že by to šlo změnit. Lidé nadávají na zácpy, ale jsou to často sami oni, kteří v ní stojí a tvoří ji. Doprava pak zásadně determinuje celou čtvrť. Městské dálnice rozčtvrtí místo takovým způsobem, že není propustné a jakkoli obytné. Chybí pak společný sdílený prostor, nějaké místo venku, kde by se mohli lidi potkávat.”
@ Jakub Nakládal
„Dnešní situace je tragická kvůli všudypřítomné neregulované dopravě.“

[3] Kolem parku Sacré Coeur v posledních letech vyrostly tři bytové rezidence a staví se zde čtvrtá. Jedna z nich, Rezidence Sacre Coeur 2 v Gabrielské ulici, například nabízí loftové byty a penthausy v ceně kolem třicet milionů korun. Luxusní developerské projekty jsou pro gentrifikaci typické a do stagnující čtvrti přináší nové majetnější obyvatelstvo. Se zvyšováním lukrativity čtvrti a cen bydlení odtud naopak odchází nízkopříjmovější vrstvy obyvatel.

Přilehlý klášter sv. Gabriela v beuronském stylu s kostelem Zvěstování Panny Marie z druhé poloviny 19.století získal do vlastnictví během první republiky stát. Klášter od té doby sloužil České poště a to až do nedávna. Pošta se ale v posledních letech zbavuje majetku a tuto významnou stavbu prodala v aukci soukromému investorovi – firmě Cimex, která sice neprozradila záměr s budovou, ale podle jejího portfolia se bude patrně jednat o hotel.

Někdy se gentrifikace popisuje také jako neoliberální rozvoj města, tedy rozvoj města dle tržních principů a logiky nejvyššího zisku. Veřejný sektor vyklízí pole soukromému sektoru, ať už ve formě privatizací budov a pozemků nebo ve formě neregulovaného územního rozvoje. Soukromý sektor se pak z každého pozemku a domu snaží vytěžit co nejvíce peněz, často na úkor veřejných zájmů jako jsou kulturní hodnoty či dostupnost bydlení.

@ Jakub Nakládal

[4] Z parku pokračujeme Kartouzskou ulicí kolem obchodního centra Nový Smíchov k Ringhofferově paláci. Čtyřproudou silnici lemují bílo-červená zábradlí a velký vjezd do garáží slepé fasády obchodního centra. Prostředí, které spíš připomíná nevlídnou periferii než centrum města.

Ringhofferův palác, bývalá administrativní budova Ringhofferových závodů, je jedna z mála budov, která po slavném podniku zůstala. V polovině 19.století zde založil na místě dnešního obchodního centra František Ringhoffer II. továrnu na výrobu železničních vagonů, později také tramvají. Továrna se vypracovala na jeden z největších strojírenských podniků v Rakousku-Uhersku. Ten byl po první světové válce propojen s kopřivnickou automobilkou Tatra. V roce 1946 byl podnik benešovými dekrety znárodněn a za socialismu se z něj stal národní podnik ČKD Tatra Smíchov. Po roce 1989 byla firma privatizována německému Siemensu a výroba přesunuta na periferii města do Zličína.

@ Jakub Nakládal
„Příklad nezvládnutého urbanismu s jednostranně cílenou exploatací uvolněného a lukrativního městského území.“

V roce 1999 došlo k demolici rozsáhlého továrního areálu a výstavbě dvou nových komplexů. Severně od Plzeňské ulice vzniklo obchodní centrum Nový Smíchov. Při otevření v roce 2001 bylo toto centrum největší budovou svého druhu ve střední Evropě. Svým velkým měřítkem nejenže nezapadá do struktury Smíchova tvořeného z menších obytných bloků, ale také má negativní dopad na malé tradiční obchody v okolí. Jižně od Plzeňské ulice, z bývalé továrny, vznikl kancelářský komplex Anděl City.

V knize Co jsme si zbořili je přestavba Ringhofferových závodů, kterou provázely tahanice o památkovou ochranu shrnuta takto: „Příklad nezvládnutého urbanismu s jednostranně cílenou exploatací uvolněného a lukrativního městského území. Ve fasádě banálního komerčního stánku zůstalo vetknuté torzo zdi zbylé po slavné Ringhofferově továrně.” Toto torzo fasády najdeme v Plzeňské ulici.

Barikády při květnovém povstání v roce 1945 v Plzeňské ulici u Ringhofferovy továrny. @ Archiv hlavního města Prahy
[5] Kartouzská ulice ústí do ulice Štefánikovy, která je severojižní tepnou Smíchova. Na protějším nároží je budova Komerční banky, přezdívaná bunkr, od slavného brutalistického architekta Karla Pragera vybudovaná v letech 1977-1992.
@ Jakub Nakládal

Karel Prager je mimo jiné autorem budov Nové scény Národního divadla či bývalého Federálního shromáždění. Pro centrum Smíchova plánoval velké změny, řadu asanací a novou výstavbu. Nejslavnější je návrh tzv. Města nad městem, futuristické superstruktury betonových obytných bloků, které se měly tyčit nad Košířským údolím.

Praha 5 před pár lety uspořádala k Pragerovým vizím v přilehlé Galerii Portheimka výstavu, kterou komentovala slovy: “Pohled na Pragerovy návrhy může být návodem k otázkám, zda současná podoba okolí Anděla – zbavená původní poetiky i funkce a redukovaná na obchodní zónu – není minimálně stejně problematická jako některé Pragerovy vize. A jestli naopak Prager, který na území bývalé továrny navrhoval i kulturní a společenské centrum, nezacházel s tímto místem v některých ohledech překvapivě citlivěji než ti, kteří jej přetvářeli v minulých dvou dekádách.”
Návrh Města nad městem od Karla Pragera @ Vojtěch Kolář
[6] Další zastávkou je tradiční centrum Smíchova – náměstí 14. října. U něj na Štefánikově ulici leží tři významné budovy. První z nich je již zmiňovaný letohrádek Portheimka, který si pro sebe a svou rodinu postavil slavný barokní architekt Kilián Ignác Dientzenhofer v roce 1728. V 19.století si pak objekt koupili bratři Porgesové z Portheimu, kteří na polovině rozsáhlé zahrady vybudovali továrnu na kartoun. Ta už tu nestojí a Portheimka dnes slouží jako galerie. Hned vedle je největší smíchovský kostel – novorenesanční bazilika sv. Václava vystavěná na konci 19. Století. Naproti bazilice stojí novorenesanční radnice Prahy 5, v níž se nachází Malá Galerie, v níž jsou pravidelně prezentovány projekty související se současnou přestavbou Smíchova.
@ Jakub Nakládal

[7] Současné centrum Smíchova se posunulo před dvaceti lety o dvě stě metrů dál – na Anděl. Ten je historicky významnou křižovatkou, kde se kříží cesty na sever k Malé Straně, na jih k Smíchovskému nádraží, na západ ke Košířím a na východ přes Palackého most k Novému Městu. Dříve zde proudily zástupy dělníků do smíchovských továren, dnes zde proudí davy do obchodních a kancelářských center a další tisíce lidí denně tímto dopravně vytíženým uzlem projíždějí.

Komerčně-kancelářský komplex Anděl City vznikl také na území bývalých Ringhofferových závodů. Oproti obchodnímu centru Nový Smíchov ale pracuje s tradičnějším měřítkem bloků i domů. Problém s převažující monofunkčností, tentokrát administrativní, je ale stále přítomný. Dominantou tohoto komplexu se stala budova Zlatý Anděl od slavného francouzského architekta Jeana Nouvela na místě historického domu s hostincem, který zdobila freska anděla. Dům U Zlatého Anděla zde stával do roku 1980, kdy ustoupil výstavbě stanice metra, tenkrát s názvem Moskevská. Dnešní skleněnou fasádu nárožní věže zdobí postava anděla, která je doplněná o úryvky z textů slavných světových spisovatelů. Příliv dobře placených pracovníků kancelářských budov, tzv. bílých límečků, pak ovlivňuje i podobu parteru města, tedy obchodního přízemí budov. Hospody čtvrté cenové či drobné krámky zde nahradily “meníčkové” restaurace a služby vyšší kategorie.

„Dříve zde proudily zástupy dělníků do smíchovských továren, dnes zde proudí davy do obchodních a kancelářských center.“
@ Jakub Nakládal
[8] V Stroupežnického ulici, u proluky s parkovištěm, se z bývalé truhlárny ve vnitrobloku stala Kavárna co hledá jméno, kde si můžete například dát ke snídani vejce benedikt za 155 Kč. Tato kavárna určená především bohatší klientele a cinzincům nabízí i pop-up bistro a galerii zaměřenou na mladé umělce. Industriální interiér kombinující oprýskané cihlové zdivo s retro nábytkem je klasickým designovým ztvárněním podobných kaváren po celém světě.
@ Jakub Nakládal
Obdobným symbolem gentrifikace, která celosvětově homogenizuje a globalizuje podobu čtvrtí a služeb, jsou barber shopy, tedy luxusní pánská holičství. Jedno z nich se nachází hned vedle kavárny a nese jméno Thomas´s barber shop. Jako většina těchto podniků přebírá jméno i podobu interiéru z anglických vzorů.
@ Jakub Nakládal

[9] Stroupežnického ulice ústí na autobusové nádraží Na Knížecí, v jehož čele stojí Ženské domovy. Funkcionalistický objekt postavený v 30.letech 20.století podle návrhu Josefa Hlaváčka a Vlastimila Lady nechal vystavět spolek “Kuratorium pro zlepšení bytových poměrů mladých žen” pod záštitou Alice Masarykové. Obyvatelky moderní, dostupné a bezpečné svobodárny měly k dispozici utilitární jednolůžkové pokoje či vícelůžkové byty s koupelnou a vařičem. V každém patře byla samoobslužná prádelna a kuchyňka a fungovala zde úklidová služba. Po válce, kdy objekt sloužil jako lazaret německých vojáků, se opět vrátil ženám, kterých zde žilo 1200 v 870 mini bytech. Ty doplňovaly velkorysé společné prostory jídelny, čítárny, promítacího sálu, divadla a tělocvičny.

V roce 1994 MČ Praha 5 pronajala komplex soukromé firmě Akcent, která ji v roce 2001 odkoupila za 130 milionů s tím, že 30 milionů jí bylo odpuštěno, což bylo podivuhodné v kontextu toho, že dříve firma platila nájemné právě ve formě investic do budovy. Jeden byt tak firma koupila v přepočtu za přibližně 150 tisíc korun. Společnost Akcent pak budovu proměnila z dostupné ubytovny pro ženy na kancelářské centrum a hotel. Společné prostory byly přebudovány na kasíno. To dnes po zákazu hazardu na Praze 5 nahradí prodejna Lidl. Přestože místostarosta Jančík (ODS) v roce 2001 ujišťoval, že se ženy nemusí o své bydlení obávat, musely ho nakonec opustit. Z unikátního progresivního projektu dostupného obecního bydlení, jaké už se dnes nestaví, se tak stala jen jedna z mnoha dalších komerčních budov.

@ Jakub Nakládal
Podobný osud komercionalizace postihlo v posledních třiceti letech stovky dalších budov v Praze. Obdobným příkladem je nedaleké kino Sofie, jež zde dnes připomíná pouze zašlý nápis “kino” na štítu budovy, který navíc běžně zakrývá obří billboard. Činžovní dům s kinem Sofie až pro 700 osob byl vybudován kolem roku 1910. V devadesátých letech, éře privatizací a restitucí, byl prostor kina přebudován na kasíno. Dnes zde funguje nonstop sázková kancelář a sportbar.
@ Jakub Nakládal
[10] Od autobusového nádraží je výhled na rozsáhlé nákladové nádraží Smíchov, které je v současnosti brownfieldem, tedy nevyužívaným průmyslovým územím. Již tento rok má začít přestavba území na novou čtvrť Smíchov City, největší jednorázový projekt v historii České republiky. Přestavbu provede developer Sekyra, který mimo jiné chystá v Karlíně přestavbu Rohanského ostrova na Rohan City a část nákladového nádraží Žižkov na Žižkov City. Na podobě Smíchov City se podílí mnoho architektonických studií a má být dle slov developera komplexní a rozmanitou čtvrtí. Z údajů o čtvrti je ale možné zjistit, že zde bude žít pouze tři tisíce obyvatel oproti devíti tisícům nových pracovních míst. Čtvrť tak ani nepokryje bytovou potřebu nově příchozích pracujících, natož aby pomohla řešit bytovou krizi v Praze. V nové čtvrti se počítá pouze s komerční výstavbou bytů vyšší kategorie, ne s výstavbou dostupného bydlení.
@ Jakub Nakládal
První fáze výstavby má začít již tento rok u Ženských domovů, druhá fáze pak bude pokračovat výstavbou směrem na jih k nádraží Smíchov, které se promění na moderní dopravní terminál, do kterého se přesune i současné autobusové nádraží Na Knížecí. Projekt Smíchov City je kritizován místním spolkem ZaPět kromě přemíry kancelářských budov i za nedostatečné dopravní řešení, protože do území přibude velké množství automobilové dopravy, která již dnes Smíchov dusí. Téměř polovinu území na jihu pak zabere velký kancelářský komplex České Spořitelny pro více než tři tisíce zaměstnanců a hotelové ubytování pro manažery.
vizualizace Smíchov City @ Sekyra Group
„V nové čtvrti se počítá pouze s komerční výstavbou bytů vyšší kategorie, ne s výstavbou dostupného bydlení.“

Tradiční industriální a dělnický charakter centra Smíchova tak bude po přeměně nákladového nádraží reprezentovat už jen přilehlý pivovar Staropramen, který zde funguje od roku 1871 a je posledním funkčním průmyslovým pivovarem v Praze. Zlatý věk tohoto podniku byl v meziválečném období, kdy patřil mezi elitu tří největších evropských pivovarů. V období socialismu to byl státní podnik a po revoluci byl privatizován a dnes patří nadnárodnímu pivovarnickému koncernu Molson Coors. Ani tento průmyslový podnik se však nevyhýbá novodobým trendům. Jeho návštěvnické centrum s barem slouží jako zastávka turistického autobusu Hop On Hop Off.

@ Jakub Nakládal
[11] V poměrně obyčejné ulici Na Valentince můžeme dobře vypozorovat současnou proměnu Smíchova. V současné době zde probíhá přestavba třípodlažního historického činžovního domu na sedmipodlažní bytový dům Valentinka, který developer popisuje jako “bydlení bez kompromisů s nádechem původní renesančně-industriální čtvrti, jež je i skvělou investicí”. V Praze se dnes prodává kolem 40% nových bytů na investice, ne vlastní potřebu bydlet. Tento nový trend souvisí s fenoménem financializace bydlení, kdy se z bydlení stává finanční komodita.
@ Jakub Nakládal
Naproti je pak nedávno opravený činžovní dům, který na první pohled nevybočuje z řady dalších. Ale na online platformách jako je Airbnb či Booking zjistíme, že se jedná o “Brewery Apartment”, tedy dům s byty na krátkodobé pronájmy a fungující de facto jako hotel. V této ulici jsou ještě další dva takové domy – “Angel” a “Apartments U Staropramenu”. Často tyto domy poznáme tím, že na zvoncích nejsou jména nebo jsou byty pouze očíslovány. Tyto neoficiální hotely, které jsou ziskovější než nájemní byty, vytlačují původní obyvatele a podílejí se na zvyšování nájmů. Na konci ulice jsou pak dva moderní kancelářské objekty. Jeden z nich vznikl konverzí industriálního objektu s nadstavbou čtyř pater. Přes ulici s ním kontrastuje prázdný chátrající dům, který na svou přestavbu teprve čeká. Tyto kontrasty dvou odlišných světů jsou pro gentrifikaci typické – ilustrují překotně se měnící sociální charakter čtvrti.
@ Jakub Nakládal
[12] Ulice Na Valentince ústí na Hořejší nábřeží, které čekají velké změny. Před pár lety zde vznikla administrativní budova Riverview Smíchov a přímo na nábřeží, v místech dnes veřejně přístupné kamenné pláže, má vyrůst hotel River Terrace s třemi osmipodlažními budovami včetně kongresového centra a Yacht klubu. Část smíchovské náplavky, kde se konají komunitní a kulturní akce, tak má být zastavena ve prospěch soukromého developera. O tom, jak smíchovské nábřeží tradičně patřilo dětem, které si zde hrály, vykládá paní Zora v našem podcastu.
@ Jakub Nakládal
Jen pár desítek metrů od plánovaného hotelu směrem k Palackého mostu měla kontroverzní plány firma Timsbury Capital, která zde chtěla vztyčit šedesátimetrové ruské kolo. To vzbudilo bouřlivý ohlas mezi obyvateli města i odborníky, kteří projektu vyčítali především neadekvátní velikost a nevýhodnou nájemní smlouvu pro město. Je otázka, zda Praha čelící tzv. overturismu (nadměrný, neudržitelný turismus) vůbec podobné turistické atrakce a další hotely potřebuje. Proti oběma projektům vystupuje například Klub Za starou Prahu, kterému vadí zásah do pražského panoramatu a upozorňuje, že nábřeží původně nemělo být vůbec zastavěno, ale věnováno zeleni. U ruského kola byla občanská společnost úspěšná a privatizaci veřejného prostoru s největší pravděpodobností zabránila.
vizualizace @ Dutch Wheels, Timbsbury Capital
[13] Na Hořejším nábřeží je ještě hřiště SK Smíchov, který s přilehlým golfovým centrem Erpet tvoří sportovní areál. Místo něj se zde plánuje nový developerský rezidenční projekt Šemíkův břeh. Místním ze spolku Za lepší Smíchov se nelíbí, že by zeleň a prostor pro volný čas měly ustoupit soukromé luxusní rezidenci. Podle nich by měl být pozemek městem vykoupen a ponechán jako sportoviště či revitalizován v zelenou plochu, když v blízkém okolí vzniká již pět velkých developerských projektů a toto je jediné sportoviště v okolí. Bojí se také zhoršení dopravní situace a životního prostředí. Hluk, prach a smog z rušné čtyřproudové Strakonické ulice se dnes rozptyluje přes nízké sportoviště směrem k řece. Uzavřením Strakonické ulice pětipodlažními budovami tak dojde ke zhoršení životního prostředí pro místní obyvatele.
@ Jakub Nakládal
„Místním se nelíbí, že by zeleň a prostor pro volný čas měly ustoupit luxusní rezidenci.“

[14] Podél ulice Pod Tratí, která je dnes doslova parkovištěm, mají vzniknout další dva developerské projekty – administrativní komplex od společnosti Karlín Group a osmipodlažní bytový soubor od společnosti Gold nemovitostní, které bezpochyby budou v kontrastu s tradiční smíchovskou zástavbou pavlačových domů pro dělnickou třídu.

@ Jakub Nakládal
[15] Procházka končí na ulici Nádražní, kde stojí mezi dvěma železničními mosty budova bývalé sladovny. Ta se v roce 2016 proměnila na funkčně rozmanitý projekt Eternia Smíchov. V podzemí najdeme hudební klub Underdogs´, v přízemí veganskou jídelnu Eaternia a v dalších patrech prostory pro přednášky a akce, zkušebny či kanceláře. Projekt Eternia se snaží propojovat komerční činnost s nezávislou tvorbou. Přestože je do velké míry subkulturním místem, tak se snaží podporovat i místní komunitu – například zapojením se do Iniciativy Za lepší Smíchov, která oponuje necitlivým developerským záměrům. Tento projekt ukazuje, že lze provést smysluplnou konverzi industriálních objektů i bez obřího investora, který areál buď zboří nebo nadstaví obrovským objemem komerčních ploch, aby tak z parcely vytěžil co největší zisk.
@ Jakub Nakládal
Trasa procházky:
Procházka po Smíchově se uskutečnila 7. 3. 2020. Fotografie z procházky a komentáře účastnic a účastníků z diskuse v Eternii Smíchov jsou k dispozici zde.
Vaše komentáře a příběhy nám můžete posílat na pamet@pamet-mesta.cz
@ Petr Zewlakk Vrabec

Rozhovor

Je třeba se vzepřít názoru, že bydlení je investice

APOLENA RYCHLÍKOVÁ

S environmentálním sociologem Arnoštem Novákem, působícím na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy o sociálních hnutích, tlaku dola, globální krizi bydlení nebo již zaniklém Autonomním a sociálním centru Klinika, které sídlilo na pražském Žižkově. Jak se lidé ve městech můžou bránit? A proč se dnes na bydlení díváme jako na komoditu?

Jak se dá co nejjednodušeji vysvětlit koncept “práva na město” ?

Tento koncept pochází z konce 60. let minulého století od francouzského sociologa Henriho Lefebvra a vyjadřuje myšlenku, že město nelze výlučně chápat jako soubor fyzických objektů, ale jako prostor, který svým jednání utvářejí jeho obyvatelé. Má – li město fungovat, je potřeba aby jej každodenně jeho obyvatelé znovu a znovu utvářeli.
Nejde jen o to, aby o městě rozhodovali developeři, elity, experti a vlastníci a dělali tak město „pro lidi“ (produced for people), ale aby jej utvářeli sami lidé, kteří v něm každý den bydlí (produced by people). Právo se tu nechápe v legálním slova smyslu, ale jako určitý morální nárok. Takový, který upřednostňuje užitné hodnoty města, před jeho směnitelností. Jinými slovy: upřednostňuje potřeby obyvatel, před zisky vlastníků a developerů. Zatímco vlastníci, developeři a spekulanti obyvatele potřebují, lidé, žijící ve městech, je zas tak moc ne.

Zpravodajka OSN pro bydlení Leilani Farha nás při své návštěvě Prahy nabádala, ať tento termín vyměníme za sousloví “právo na bydlení”, protože to je ukotvené v mezinárodních dohodách a má tedy určitou právní platnost. Co si o tom myslíš?

Jak jsem již říkal, Lefebvrovo pojetí práva na město jej nechápe v tom legálním slova smyslu, ale jako morální nárok. Tím inspiroval celou řadu sociálních hnutí, které bojují nejen o právo na bydlení, ale i o veřejný prostor, dostupnou veřejnou dopravu, komunitní zahrady, o přístup k vodě nebo o možnost realizovat se v sociálních centrech. Takže právo na bydlení bych chápal spíše jako podmnožinu práva na město, jakkoli zásadní, protože mít střechu nad hlavou, nebo lépe řečeno mít domov, je zásadní lidská potřeba. Bez ní ztrácí člověk důstojnost a svobodu. Strategicky je určitě dobré využívat stávající mezinárodní dohody. Myslím si ale, že ve stávajícím systému, který poměrně otevřeně upřednostňuje soukromém zisky developerů před potřebami obyčejných lidí, nemají tyto dohody v současnosti přílišnou váhu a bude potřeba velkého politického tlaku zdola, aby ji měly.

„Zatímco vlastníci, developeři a spekulanti obyvatele potřebují, lidé, žijící ve městech, je zas tak moc ne.“

Proč dnes nejsme schopni krizi bydlení efektivně řešit a bydlení jako takové stále není politické téma?

Krize bydlení souvisí s krizí kapitalismu, stávajícího systému, který má imperativ neustálého růstu, akumulace kapitálu a jeho zhodnocování. Krizi bydlení nemá jen Praha, Brno, Česko ale v různé míře velká většina „západních“ velkoměst. Na bydlení se to pouze prostorově projevuje a lidé tuto krizi pociťují na vlastní kůži.

V Česku je však ještě specifické dědictví 90. Let. Pravice na čele s Václavem Klausem prosadila privatizace a restituce a vlastnický koncept bydlení, protože – jak se vyjádřil kdysi sám Klaus – mělo se za to, když si lidé zprivatizují státní, obecní a družstevní byty a stanou se vlastníky, tak budou v mnohem větší míře podporovat transformaci společnosti směrem ke kapitalismu. A tato ideologie vlastníků svých bytů pevně zakořenila. Ale nejde jen o ideologii, jde i o praktickou politiku: stát z veřejných zdrojů už téměř třicet let podporuje vlastnictví bytů formou hypoték, různými úlevami na daních a podobně. Této silné hegemonii vlastnického bydlení s jeho právem koupit si a vlastnit je velice těžké se kriticky vymezit a vzepřít se.

@ Petr Zewlakk Vrabec

Jak se to ale dá udělat? Postkomunistické země mají vysoký podíl lidí ve vlastním bydlení, proto nemáme ani žádné silné hnutí nájemníků, jak je tomu například v Německu. Kdo je dnes vlastně nejvíc ohrožený nedostupným bydlením? A jak spojovat různé, na první pohled nespojitelné skupiny, aby se organizovali v boji za “právo na bydlení”?

Právě proto si myslím, že situace v Praze je vlastně ještě obtížnější, než třeba ve Varšavě. Tam existuje nájemné bydlení a je tak možné utvářet hnutí nájemníků, tedy kolektivní jednání lidí, kteří mají společný zájem. Vytvořit hnutí z vlastníků bytů v SVJ je prakticky nemožné. Je to příliš individualizované, formované tím co politolog Macpherson nazývá posesivní individualismus a chybí tak kolektivní zájem, který by přesahoval obranu svého majetku. Takže na tuhle otázku nemám žádnou jednoduchou odpověď.

Začít u obecnějšího práva na město a prosazování užitných hodnot ve městě by ale mohlo být jednou z cest, kterou se dá vydat. Dostupná veřejná doprava, dostupný dostatek veřejných prostorů a parků, dostupný prostor na nekomerční kulturní aktivity, dostupný prostor na sociální aktivity, to může být způsob, jak utvářet a zvětšovat trhliny v kapitalistickém pojetí města. Tedy v takovém pojetí, které v podstatě říká, že město je jen pro bohaté a kdo na to nemá ať táhne. V takových trhlinách, kde nevládne zisk, bude snad i s ostatními možné mluvit o jiných formách bydlení, než je to individualizované a vlastnické.

@ Petr Zewlakk Vrabec

Jak spolu souvisí krize bydlení a globální nerovnosti?

Úzce: pohyb kapitálu a lidí je už dávno globální. A v momentě kdy se bydlení chápe především jako komodita na které se má maximalizovat zisk a do níž se investuje, je logické, že si v byty v Praze kupují bohatí lidé z Ruska, Itálie, Říny nebo i firmy z různých daňových rájů. Nemusí tu bydlet: je to totiž investice, která se vrátí, protože Praha je krásná a život je tu pěkný. A to především díky jejím obyvatelům, kteří tu každodenně bydlí a město utvářejí, ale i díky těm kteří tu ještě nedávno bydleli a město utvářeli, ale nedostupné bydlení je vytlačilo pryč. Globální nerovnosti se tak prostorově projevují v Praze, stejně jako se projevují v Londýně nebo v Berlíně.

Angažoval ses v projektu Autonomního centru Klinika, co tento projekt vytvořil za nové a jiné perspektivy?

Cílem Kliniky od počátku bylo vytvořit prostor ve městě, kde se mohou lidé potkávat jako aktivní občané, a ne jako spotřebitelé. Kde by mohli dělat kulturní, sociální nebo politické aktivity bez usilování o zisk. Klinika byla postavená na sebeorganizaci, samosprávě, solidaritě a vzájemné pomoci. V tom myslím, že úspěšně fungovala po celou dobu, než ji stát zničil. Krom všech praktických radostí myslím, že přinesla dvě nové perspektivy.
Tou první je koncept commons, pro který v češtině nemáme ani slovní vyjádření. Jde o prostor/aktivity/vztahy, které nejsou ani státní ani tržní, nejsou ani veřejné, ani soukromé. Zatímco v případě toho co je veřejného stanovují pravidla pro lidi instituce, v případě commons, tedy volně přeloženo společně sdíleních statků a vztahů, si pravidla stanovují sami uživatelé a aktivity dělají lidé společně pro sebe. Je to jeden z praktických příkladů, kdy město utvářejí lidé zdola.

Tou druhou byla idea i praxe přímé akce a občanské neposlušnosti. Pokud chceme jako obyčejní lidé utvářet město podle našich potřeb a přání, nelze se jen spoléhat, že „to“ někdo vyřeší za nás. Je potřeba se sdružovat, spolčovat a jednat sami za sebe. A to někdy i v rozporu se stávající legislativou, která je na straně těch co vlastní, investují a vydělávají. Historie ukazuje, že bez přímé akce a občanské neposlušnosti není pokroku, konkrétně není sociálních výdobytků, které dnes považujeme za samozřejmé, ať už je to třeba osmihodinová pracovní doba, volební právo, rovnoprávnost žen, či legislativa, která chrání životní prostředí a lidské zdraví, před bezohlednou honbou za maximalizací zisku. Myslím, že Klinika výrazně přispěla k návratu občanské neposlušnosti do politické kultury české společnosti.

@ Petr Zewlakk Vrabec
„Pokud chceme jako obyčejní lidé utvářet město podle našich potřeb a přání, nelze se jen spoléhat, že „to“ někdo vyřeší za nás. Je potřeba se sdružovat, spolčovat a jednat sami za sebe.“

Přes to všechno ale Klinika nedokázala přežít. Proč vlastně?

Protože byla ve špatný čas na špatném místě. Ne, ale vážně. Myslím, že jedním z rozhodujících faktorů byla tzv. migrační krize, které přišla na konci léta roku 2015. V té době měla Klinika širokou podporu, roční smlouvu na užívání, která se měla prodlužovat, poměrně pozitivní mediální pokrytí. Jenže při migrační krizi Klinika nešla s hlavním proudem a v době, kdy veřejnému prostoru začala dominovat xenofobní rétorika, která lidi utíkající před válkou až dehumanizovala, tak na Klinice vyhlásili sbírku na pomoc uprchlíku.

Původně zamýšlený symbolický akt, však rychle přerostl v materiální pomoc a z Kliniky lidé rozváželi pomoc jak do detenčních zařízení v Česku, tak i do zahraničí. Vypravilo se víc než 150 aut a dodávek a také jeden kamion. Toto centrum tak sehrálo důležitou roli v tom, že iniciovala solidární pomoc. Byla první, byla viditelná a za to také zaplatila.

Stala se terčem protiuprchlických aktivistů, kteří proti ní začali „štvát“ zejména na sociálních sítích a ve virtuálním prostoru. Klinika se tak náhle ocitla ve špatném čase. Ale také na špatném místě, protože vedení žižkovské radnice složené především z ODS a TOP09 si vzalo tyto argumenty jako záminku a začalo tlačit na stát, aby ukončil Klinice smlouvu. A když pak 6. února 2016 skupina maskovaných neonacistů a fotbalových chuligánů zaútočila kameny na Kliniku a dokonce ji zapálila, tak byl dům pravicovými politiky označen jako bezpečnostní riziko pro Žižkov a zastupitelé Prahy 3 vyzvali stát a Babiše, aby smlouvu dál neprodlužoval. Což také Babiš udělal, i když ještě dva dny po útoku do médií tvrdil, že smlouva bude prodloužena.

Klinika se odmítla podvolit této svévoli a tím začal její konec. Jinakost, vzpurnost a neposlušnost se nepromíjí, takže veřejná podpora Klinice postupně opadla. Nicméně i tak, si Klinika vyvzdorovala ještě téměř tři roky života a fungování. A je třeba připomenout, že v lednu 2019 Klinika nezanikla, ale byla zničena svévolným jednáním státu, konkrétně Babišova ANO, státních institucí, které pod něj spadají a pravicových stran ODS a TOP09 na Praze 3.

Klinika sídlila na Žižkově, čtvrti s bohatou “buřičskou” historií. O co tedy Žižkov zánikem Kliniky přišel? A jak se podobným nezávislým místům v Praze daří obecně?

Žižkov v roce 2014, tedy v čase vzniku Kliniky, byl jednou ze čtvrtí poblíž centra Prahy, která však byla nejméně gentrifikovaná. A pořád se v ní vyskytovaly, byť roztroušeně a někdy spíš latentně, jakési proletářské, buřičské a alternativní pozůstatky jejího genia loci. Proto si myslím, že Klinika získala hned v počátcích podporu. Hesla, které lidé skandovali při demonstracích na podporu Kliniky jak „Squaty patří na Žižkov“, to podle mne vyjadřovala dobře. Klinika se snažila být místem potkávání, kde se si lidé sami pro sebe organizovali věci, ať už kulturní nebo sociální. Krásně tam fungovala samosprávná alternativní školka, kterou si organizovali sami rodiče a umožnilo jim to tak chodit do práce v situaci, kdy nebyly místa pro jejich děti ve státních nebo drahých školkách. A třeba pro mne ta koexistence této školky s různými subkulturních a kontrakulturními aktivitami byla tím nejzajímavějším.
Klinika nebyla jen o kultuře ale právě i o vytváření sociálních vztahů, které byli horizontální, nezprostředkovávala je žádná státní instituce ani soukromá firma. Ale byla také o experimentování, vzpurnosti a neposlušnosti. Nutno taky připomenout, že Klinika svou neposlušností v roce 2014, kdy začala využívat dlouhodobě prázdnou budovu, toto téma otevřela. Kampus Hybernská, Kasárna Karlín, Bbarák, Invalidovna a řada dalších projektů, které následně vznikly, a které se často od Kliniky distancovaly, tak vlastně do jisté míry sklízely plody této vzpurnosti a neposlušnosti.

Klinika měla heslo: Každé město potřebuje svoji Kliniku. Tedy autonomní prostor, který se nepodřizuje imperativu trhu, prostor kde se mohou lidé scházet jako občané, jako bytosti nejen kulturní, sociální ale také jako bytosti politické. Místo, kde mohou formovat svoje kritické postoje, měnit svoje názory a vyvářet nové subjektivity. A to o to Žižkov a Praha přišly.
Jistě existují různé kulturní prostory, které si ale zpravidla dávají velice dobrý pozor, aby se nezapletly s politikou, neprovokovaly úřady a nebyly „potížisty“ jako tomu bylo v případě Kliniky. Obávám se ale, že bez vzpurnosti si své místo ve městě neubráníme. Bohužel mluvím o obraně, protože v současnosti jsou životy obyčejných lidí pod útokem.

„Klinika měla heslo: Každé město potřebuje svoji Kliniku. Tedy autonomní prostor, který se nepodřizuje imperativu trhu, prostor kde se mohou lidé scházet jako občané, jako bytosti nejen kulturní, sociální ale také jako bytosti politické.“
@ Petr Zewlakk Vrabec

Věnuješ se odborně squattingu a aktivitám “zdola”. Jakou roli mají sociální hnutí pro společnost?

Výdobytky, které dnes považujeme za samozřejmost, jsou výsledky minulých bojů různých sociálních hnutí. V české politické kultuře panuje bohužel zažitý pocit, že reformy přicházejí shora – jako dar těch osvícených vladařů, politiků podnikatelů. Je to cosi co je tu už od časů Marie Terezie, a posilují to představy o různých tatíčcích ať už jím je Masaryk, Baťa, Strana, Havel, Klaus, Zeman nebo Babiš. Je to představa, že to ten nahoře zařídí za nás a pro nás. Ale tak to nefunguje: bez aktivit zdola není tlak, které donutí mocné ke kompromisům, politickým a ekonomickým.

A co squatting? Co za dynamiku přináší?

Squatting je jeden z mnoha repertoárů jednání výše zmíněných hnutí. Důvody, proč lidi squattují, mohou být různé, od těch spíše nepolitických, kdy prostě potřebují uspokojit základní lidskou potřebu mít střechu nad hlavou, až k těm politickým, jejichž cílem je měnit nastavení společnosti. V případě squattingu je to především takové mocenské nastavení, které upřednostňuje právo vlastnit nad právem bydlet, či obecněji právo mít a vydělávat peníze, nad právem žít a uspokojovat své lidské potřeby, nejen ty základní, ale i ty kulturní a sociální. Mezi ně patří možnost potkat se a “dělat věci” s ostatními lidmi, aniž by tu byla potřeba na těch druhých vydělávat. To je také důležité mít na paměti, nejde jen o tu nejzákladnější potřebu střechy nad hlavou, protože člověk je bytost společenská, potřebuje ve městech, a na vesnicích i své společenské prostory.

„Byty se nestavějí a nekupují primárně k uspokojení lidské potřeby bydlet, ale spíše za účelem zisku a investice. Byty nezískávají ti, kteří je potřebují, ale ti, kdo si je mohou dovolit koupit.“

Často se dnes mluví o gentrifikaci, ale dle mnohých odborníků bychom měli spíše mluvit o “financializaci” bydlení, tedy procesu, kdy se ze základní lidské potřeby bydlet stává jen investiční příležitost. Co může stát v opozici k takovému jednání?

Jak jsem naznačil v předchozí odpovědi, je třeba se začít organizovat proti tomu, že bydlení je běžné zboží, na kterém ti, kdo mají dostatek peněz, mohou maximalizovat své soukromé zisky. Je třeba se vzepřít tomu, že bydlení je investice. V české společnosti, kde se od 90.let výrazně protlačovalo vlastnické bydlení, a která je podle mého názoru dost individualizovaná a nemá příliš „tradici“ organizovat se zdola (grassroots), to bude hodně obtížné. Ale podle mne obzvláště mladé generaci, která již nemůže zprivatizovat žádné státní a obecní byty, a na hypotéky nedosáhne nic jiného nezbývá. Spoléhat se, že to ti nahoře pro nás zařídí, je sebevražedné. Bez boje a tlaku zdola, nebude nic – ani žádný kompromis. Je třeba tak hledat různé spojence a vytvářet aliance v boji proti komodifikaci každodenního života, v boji za veřejný prostor, dostupnou veřejnou dopravu a další podstatné oblasti našeho života.

S nakladatelstvím Neklid jste překládali zásadní knihu o bydlení Na obranu bydlení. O čem v ní Peter Marcuse a David J. Madden mluví?

Ve své analýze bytové situace v současném kapitalistickém světě vycházejí z Marxovy duální povahy zboží, které má jak užitnou, tak směnou hodnotu. Bydlení je na jedné straně domovem a nabývá tak hodnoty užitné, ale na straně druhé je obchodovatelnou nemovitostí na trhu, skrze niž se maximalizují zisky. A tak nabývá i hodnoty směnné. Právě tento rozpor je východiskem jejich analýzy. Podle Marcuse a Maddena jsme v současnosti svědky procesu komodifikace. Na bydlení se čím dál tím více pohlíží skrze jeho směnou hodnotu. Na byty a domy se nahlíží jako na vhodnou investici kapitálu, ne jako na něčí domov.

Byty se nestavějí a nekupují primárně k uspokojení lidské potřeby bydlet, ale spíše za účelem zisku a investice. Byty nezískávají ti, kdo je potřebují, ale ti, kdo si je mohou dovolit koupit. Autoři se zdráhají mluvit o bytové krizi, protože to vyvolává dojem, jako by současné problémy s bydlením v kapitalismu byly výsledkem zhroucení systému, jakýmsi dočasným vychýlením z normálu – jinak dostupného bydlení. Ale podle autorů je současná nedostupnost bydlení projevem toho, jak kapitalismus běžně funguje. V knížce dokládají na historických příkladech, že pro nízkopříjmové skupiny a dělnickou třídu bylo bydlení vždy v krizi. Pokud se dnes mluví v médiích o bytové krizi, tak prý především proto, že se bydlení stává nedostupným především i pro střední a vyšší střední třídu.

Existují zahraniční příklady, které nás v řešení stávající krize můžou nějak inspirovat?

Existuje celá řada příkladů, kde hledat inspiraci. Například hnutí proti vystěhovávání ve Španělsku (PAH). To často úspěšně brání vystěhování lidí, kteří si v důsledku ekonomické krize nemohli dovolit splácet hypotéky a naopak i využívá squatting jako nástroj, jak lidi a celé rodiny zase ubytovat v prázdných domech, které patří třeba bankám. Nebo v Polsku existují zajímavé příklady spolupráce hnutí nájemníků se squatterským a anarchistickým hnutí a dochází tak k vytváření podnětných i nečekaných koalic. Zajímavé je i často zmiňované hnutí nájemníků v Berlíně, které usiluje o kontrolu nájemného a dokonce o vyvlastnění velkých vlastníků, kteří s byty spekulují.
Snad v každé zemi na světě vedou lidé boje o střechu nad hlavou, o veřejný prostor, o důstojný život. Stačí jen trošku otevřít oči o rozhlédnout se. A pak začít jednat. K tomu je ale potřeba i odvaha. Kdo nemá odvahu, nemá budoucnost.

@ Petr Zewlakk Vrabec

Mgr. et Mgr. Arnošt Novák PhD. získal doktorát z environmentálních studií a působí na Katedře sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií UK, kde vyučuje environmentální sociologii. Externě působí také na Masarykově univerzitě a Univerzitě Palackého. Odborně se zaměřuje především na sociální hnutí a environmentální politiku. V dubnu a květnu 2018 absolvoval stáž na Institute for Housing and Urban Research na univerzitě v Uppsale u profesora Miguela Martineze, který se věnuje výzkumu urbánních hnutí a squattingu. Podílel se na vydání kolektivní monografie “Zahrádkové osady: stíny minulosti nebo záblesky budoucnosti?” Vydal knihu “Tmavozelený svět:Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989. Odborně publikoval v časopisech Mezinárodní vztahy, Acta Politologica nebo Journal of Urban Affairs. Angažoval se v celé řadě komunitních a společenských projektů a je součástí kolektivu Autonomního sociálního centra Klinika. Je také členem nezávislého nakladatelství Neklid.

 V domě na Václavským náměstí č.p. 51 bydlelo spousta dětí. Běhali jsme s nimi po dvorku, čutali si o zeď, vydávali se na výpravy do Café Miláček, kde jsme kradli cukříky. Když nás matky svolaly na nákup, chodilo se do obchodu naproti, myslím, že je tam dodnes, jen ceny jsou asi násobně vyšší. Taky si pamatuju, jak zábavný bylo procházet z tichýho dvora, kde byly v noci slyšet netopýři a kafky a kde občas ve výřezu nebe proplula vzducholoď, ven na rušný náměstí…

JONÁŠ, VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ

Byla jsem po léta nájemnice v jednom ze žižkovských domů a nakonec jsme museli odejít. Majitel začal nájem vypočítávat podle “průměrné částky”, do které prostě přidal i hladinu krátkodobých pronájmů. Žižkov se svou polohou stal novou turistickou čtvrtí a komodifikoval většinu svého buřičství.

MONIKA, ŽIŽKOV