Skip to content

Vaše příběhy

Paměť města vznikla hlavně pro vás. Zajímá nás, jak se vaše čtvrť proměňuje, jak se v ní cítíte nebo na co vzpomínáte.

Podělte se s námi o vaše příběhy a napište nám na email:

kontakt@pamet-mesta.cz

Příběhy mohou být z celé Prahy. Ideálně nám zašlete i nějakou fotku. Rádi váš pohled na dnešní Prahu uveřejníme – vždyť i od toho tady jsme!

Vaše příběhy

JONÁŠ, VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ

Na dětství přímo v centru Prahy mám hezký vzpomínky. V domě na Václavským náměstí č.p. 51 bydlelo spousta dětí. Běhali jsme s nimi po dvorku, čutali si o zeď, vydávali se na výpravy do Café Miláček, kde jsme kradli cukříky…

ROZKLIKNĚTE A ČTĚTE DÁLE

MONIKA, ŽIŽKOV

Na Žižkově jsem bydlela skoro deset let, od počátku studia. Když jsem do Prahy přišla, byla to vlastně jedna z mála čtvrtí, kterou jsem z Prahy znala. Protože se tu narodila Olga Havlová a vždycky se o ní říkalo, že je rázná, protože je z dělnického Žižkova. 

ROZKLIKNĚTE A ČTĚTE DÁLE

ŠTEFAN, KARLÍN

Než jsem se z Karlína přestěhoval do Ústí nad Labem a potom dál, Do Anglie, měl jsem to tu rád. Pro někoho to byla ušmudlaná čtvrť, ale pro mě? Lidi se tady navštěvovali – Češi a Romové se drželi mezi sebou, chodili do jedný hospody, pomáhali si navzájem. 

ROZKLIKNĚTE A ČTĚTE DÁLE

VLAĎKA, KARLÍN

Bydlím na Karlínském náměstí, ve sdíleném bytě. Já a můj partner a další spolubydlící. Pracuju pro městskou část Prahy 8. Z našeho domu jsme se museli vystěhovat, protože z něj udělali apartmány pro krátkodobý pronájmy. Naštěstí jsme s kamarády našli jedinej volnej byt 4+1…

ROZKLIKNĚTE A ČTĚTE DÁLE

LUDMILA, KARLÍN

V Karlíně jsem žila od svých dvou let. Jenže jsme s manželem byli na konci ledna 2020 vystěhováni z bytu 2kk, kde jsme platili nájem 20 tisíc měsíčně. Na ten se nám musely skládat děti, my sami bychom ho neutáhli.  P5edtím jsme na stejným místě byki 35 let, dokud majitelka nezvedla nájem…

ROZKLIKNĚTE A ČTĚTE DÁLE

JAN, ŽIŽKOV

Na Žižkově a na Jarově jsem žil od roku 1965 do roku 1994 a pak od roku 1997 do roku 2018. Nad staženými roletami v mnoha domech bylo v 70. letech ještě možno číst reklamní nápisy z předúnorových časů. 

ROZKLIKNĚTE A ČTĚTE DÁLE

ADÉLA, NÁPLAVA

Moje hledání bydlení v Praze bylo vždycky hlavně o štěstí a kontaktech. Kdybych tu neměla tolik známých a dobrých přátel, tak už asi v hlavním městě nežiju. Pamatuju si, že před deseti lety nebyl problém najít byt pro pár (2+1) u Václaváku za 12 tisíc…

ROZKLIKNĚTE A ČTĚTE DÁLE

ROMAN, HOLEŠOVICE (1988–2016)

Od mého dětství jsme bydleli městské části Holešovice-Bubny. Čtvrti se říká Malý Berlín, protože ulice připomínají ty berlínské a také tam před válkou žilo poměrně dost Němců. Moje nejranější vzpomínky pocházejí z doby, kdy mi byly 4 roky…

ROZKLIKNĚTE A ČTĚTE DÁLE

MARTINA, LETNÁ, HOLEŠOVICE

Do Prahy 7 jsem se poprvé přestěhovala v roce 2012, a to z Kobylis. Bydlela jsem tehdy ve sdíleném bytě s dalšími studenty, v domě z konce 19. století ve Veverkově ulici. Tehdy to byla úplně obyčejná ulice za Národní galerií, pár kroků od Bio Oko…

ROZKLIKNĚTE A ČTĚTE DÁLE

Na dětství přímo v centru Prahy mám hezký vzpomínky. V domě na Václavským náměstí č.p. 51 bydlelo spousta dětí. Běhali jsme s nimi po dvorku, čutali si o zeď, vydávali se na výpravy do Café Miláček, kde jsme kradli cukříky. Když nás matky svolaly na nákup, chodilo se do obchodu naproti, myslím, že je tam dodnes, jen ceny jsou asi násobně vyšší. Taky si pamatuju, jak zábavný bylo procházet z tichýho dvora, kde byly v noci slyšet netopýři a kafky a kde občas ve výřezu nebe proplula vzducholoď, ven na rušný náměstí. Všichni obdivovali devadesátkovou Prahu, jen my děti se vždycky v sobotu rozběhli proti holubům na náměstí a pak třeba do jednoho ze tří kin na protější straně náměstí. Ale taky tu byl Tuzex nebo třeba drogérka, kam táta chodil pro krém na holení, park za Světozorem, kde si děti překvapivě hrajou dodnes. U magistrály na Mezibranský fungovala školka s velkou zahradou ve vnitrobloku, kde nikdo z našich rodičů nevyzvedával po o. A někdy o víkendech jsme jezdili na venkov k babičce, až daleko na Prahu 8, do Ďáblic. Byl tam klid jak na samotě u lesa.

Občas se u nás na Václaváku ubytovali cizinci ze Švédska, Anglie nebo Ameriky. Nevím, jak se k nám dostávali, ale myslím, že máma s tátou tehdy prostě zkoušeli takový první Airb’n’b. Tohle byla ale hodně rodinná verze. Jména všech hostů si dodnes pamatuju, strejdu Oriana, strejdu Jonathana i tetu Roxanne. Často se za náma vracívali, stali se z nich kamarádi.

Když mi bylo osm let, z domu č.p. 51 se rozhodli udělat Polskej institut. Máma dlouho protestovala. Zmizela Martina i Eliška i všechny další rodiny. Zůstali jsme v domě jako poslední. Zkoušeli to s náma po dobrým, nabízeli nám velkej byt v Troje, pak prostě vypli vodu. Vydrželi jsme myslím měsíc.

Když se mi někdy později zastesklo po dětství na václavským dvorku, chodil jsem se na něj koukat skrz Dunkin Donuts. Žvýkal jsem koblihu a pozoroval okna bytu ze svýho ranýho dětství. U vchodu domu č.p. 53 stál totiž věčně nabroušenej vrátnej, kterej mě považoval za teroristu, kterej by rád ublížil Polsku, a do dvora mě nepouštěl. Pamatuju si, když tam místo vrátnýho ještě stával prodejce pohlednic, se kterým jsme se všichni znali. Dunkin Donuts už je taky fuč.

JONÁŠ, VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ

Na Žižkově jsem bydlela skoro deset let – když jsem do Prahy přišla, byla to vlastně jedna z mála čtvrtí, kterou jsem z Prahy znala. Protože se tu narodila Olga Havlová a vždycky se o ní říkalo, že je rázná, protože je z dělnického Žižkova. Moje ulice Husitská ale byla hlavně o hernách, zastavárnách a večerkách. Byly všude. Byla to špinavá ulice, kde jsem v noci narážela na Romáky i starousedlíky, táhnoucí se z hospod. Dnes vypadá poměrně jinak a hlavně: namísto nočního hlučení místních je slyšet hlučení turistů. Kolečka jejich kufrů jsem začala slýchat před třemi lety. Tehdy se taky hodně zašedlých domů rázem proměnilo na nevkusně nabarvené baráky, jejichž unifikovaná okna prozrazovala, že nám v sousedství rostou Airbnb hotely. Sousedé, které jsem potkávala na žižkovské cyklostezce, začali mizet. Podniky se začaly měnit. Namísto železářství, kam jsem všichni rádi chodili, vyrosl shisha bar, všude přibyly šmelinářské ATMka, narostl počet nočních fastfoodů. A samozřejmě přišly i barbershopy – podniky, které podle mého jako první zkrachují, až dojde ekonomická recese.

Byla jsem po léta nájemnice v jednom ze žižkovských domů a nakonec jsme museli odejít. Majitel začal nájem vypočítávat podle “průměrné částky”, do které prostě přidal i hladinu krátkodobých pronájmů. Žižkov se svou polohou stal novou turistickou čtvrtí a komodifikoval většinu svého buřičství. Bylo mi to z toho do pláče – ne, že by nostalgie po hernách a zastavárnách převažovala, ale to, jak rychle se tahle autentická čtvrť odcizila svým místním, jak je tu nikdo nezachránil a jak se dnes považuje za luxusní část města, mě šokovalo. Když se dnes jdu na Žižkov projít, už jen smutně a naštvaně koukám na komplexy Penty. Namísto bydlení se staví nevkusné kanceláře, firmou, která je známá jako jedna z těch nejvíc mafiánských v Česku i na Slovensku. Byty, které bude nabízet, nejsou pro lidi s českým platem. A radnice privatizuje dál byty. Je to k uzoufání.

MONIKA, ŽIŽKOV

Než jsem se z Karlína přestěhoval do Ústí nad Labem a potom dál, Do Anglie, měl jsem to tu rád. Pro někoho to byla ušmudlaná čtvrť, ale pro mě? Lidi se tady navštěvovali – Češi a Romové se drželi mezi sebou, chodili do jedný hospody, pomáhali si navzájem. Ale potom prisel ten převrat a už to začalo. Lidi se začali stěhovat, začali tady spekulovat realitky a potom přišla povodeň a to lidi zlomilo. Zase toho využily realitky a radnice namísto toho, aby to udržela a nepovolila a nechala tady ty starousedlíky, tak je radši vystěhovali. Můžu vám říct, že Karlín, to bylo vlastně město Romů – 60 nebo 70 rodin. Dneska bych řekl, že je tu tak 10 rodin. Já tu měl i babičku, která taky musela odejít. Po povodních. Když začaly, tak nás řešila sociálka. Magistrát pořád říkal, že nemají  byty, ať si něco najdeme. A já jsem se potom nastěhoval do Ústí nad Labem. Jak to probíhalo? Na Karlínském náměstí bydlela moje babička, měla nájem na dobu neurčitou. Zdědil to majitel, kterej jednou přijel, že potřebuje podpis kvůli popelnicím a to bylo vystěhování. Babička nevěděla, co podepisuje a potom brečela, chudák. Babička měla na vystěhování 3 měsíce. Ještě podepsala (a to ani nevěděla) že jí dají odstupný 200 000 Kč. A nedali nic.

Kdybych měl vzpomínat na to, co jsme tady zažívali, ta pro mě bylo vždycky nejdůležitější to spolu soužití. Chodilo se do jedný hospody, tak se všichni znali. A hlavně se ti lidi drželi. Já si pamatuju, že když se hlasateli z Karlína rozbilo auto, tak volala pani hlasatelová, že se manželovi rozbilo auto na dálnici. Táta sedl do auta – bez keců, a jel pro něho 50km. Dneska by to nikdo neudělal. Tady se to opravdu drželo. Karlín byl za komunistů vyhlášenej jako jeden z nejlepších, protože tady bylo občanské sdružení, který vedl můj táta, nebožtík, a teta. Byl tu svaz žen! Byla to fotbalova jedenáctka a byly to samý ženský, které hrály fotbal. Měli jsme tady soubor, prostě tady to žilo. Ale já už tu nemohl zůstat. Musel jsem jít, i když jsem tu nechal srdce. Všechno se prostě změnilo. I když si myslím, že to je jenom na lidech. Protože Karlín, to je jenom čtvrť. Jak se tady drželi ti Romové a Češi, o to šlo. Dneska to tady už nebude a nikdy nebude.

ŠTEFAN, KARLÍN

Bydlím na Karlínském náměstí, ve sdíleném bytě. Já a můj partner a další spolubydlící. PRacuju pro městskou část Prahy 8. Z našeho domu jsme se museli vystěhovat, protože z něj udělali apartmány pro krátkodobý pronájmy. Naštěstí jsme s kamarády našli jedinej volnej byt 4+1. Menší jsme si s manželem nemohli dovolit, to by bylo hodně finančně náročný.“

Ještě v létě při našem rozhovoru to vypadalo, že Přístav 186 00 zůstane, nyní však víme, že provozovatelům nebyla prodloužena smlouva, a letní bar na břehu Vltavy s prostorem pro všechny generace, kde nebylo nezbytně nutné kupovat drahé koktejly, tak s největší pravděpodobností zanikne:  „Doufám, že z Rohanu nebude jen plocha s domy a kancelářemi. Město určitě nedopustí privatizaci cyklostezky. Jsou na to plány, že tam mají být parky. Přístav 186 00 je úžasný místo, který by nemělo zaniknout, na tomhle místě ani nic jinýho bejt nemůže než něco v tomhle duchu.

Karlín býval „malé město uprostřed metropole“, kde je všechno blízko a dá se po práci zajít na pivo nebo dobré kafe. Zároveň cítím tu ambivalenci prostoru, kdy v lokalitě s nižšími nájmy jsou dražší podniky a v lokalitě s vyššími nájmy člověk ještě najde malé krámky. Luxusní podniky v lokalitě s nižšími nájmy jsou ukázkový symptom gentrifikace. Člověk má rád, když má všechny malý krámky blízko. Romové, kteří se pohybují v Karlíně, se pohybují kolem Urxovy, kde jsou jen luxusní kavárny a krámky, není tam normální pekařství.

Vystěhovávání původních obyvatel Karlína, kteří v něm žili celý život je zkušenost z každého místního bytového domu. Já mám Karlín ráda, ráda v něm žiju a trávím volný čas, zároveň si ale uvědomuju pokřivenost systému a politické neochoty v otázce udržitelnosti bydlení pro všechny skupiny a vrstvy společnosti. Mrzí mě, že je tady hodně těch Airbnb bytů, to taky vystěhovává místní lidi, zvyšuje to ceny nájmů a snižuje to kvalitu života.  V našem domě bylo osm bytů, naše sousedka seniorka v tom domě platila ještě relativně dostupný nájem, ale když se řeklo ´Vystěhujte se´, tak jí nezbylo než se odstěhovat někam mimo centrum, kde na to bude mít peníze. Celej život žije tady v bytě 2+1 a pak jde do garsonky na okraj města. Je to takový zklamání z toho systému. Město musí nastavit podmínky, aby se z toho nestalo jednovrstvý město.

VLAĎKA, KARLÍN

V Karlíně jsem žila od svých dvou let. Jenže jsme s manželem byli na konci ledna 2020 vystěhováni z bytu 2kk, kde jsme platili nájem 20 tisíc měsíčně. Na ten se nám musely skládat děti, my sami bychom ho neutáhli.  P5edtím jsme na stejným místě byki 35 let, dokud majitelka nezvedla nájem. Majitel prodal barák a do měsíce jsme se museli vystěhovat. Manžel je nemocnej, měl dvě mozkové příhody.  Šli jsme do malého 2kk za dvacet tisíc, nic nám nezbývalo. Jenže když jsme se museli stěhovat i z tohodle bytu, bylo těžké najít nějaký další. Dneska vás totiž okamžitě odsouděj a nekoukaj na to, kdo jste, jakej jste člověk, proč nemůžete sehnat práci…Já měla Karlín ráda, mám tu děti i vnoučata, byla jsem členkou Svazu žen, hrávaly jsme s ženskejma fotbal. Je to můj domov a opouštím ho nerada. Ale Karlín už teď nemá černou duši, jsou to jen vzpomínky. Tady už obyčejný lidi bydlet nebudou.

LUDMILA, KARLÍN

Na Žižkově a na Jarově jsem žil od roku 1965 do roku 1994 a pak od roku 1997 do roku 2018. Nad staženými roletami v mnoha domech bylo v 70. letech ještě možno číst reklamní nápisy z předúnorových časů. Jeden podobný nápis, ze zdi domu v Lupáčově ulici, má Vlasta Třešňák vyfocený na obalu svého alba Koh-i-noor. V Mahlerových sadech nestál televizní vysílač, hráli jsme si na tom místě s kamarády kuličky. A “za hrobkami” na židovském hřbitově bylo nebezpečno. Kostel dnešního Atria v Čajkovského ulici byl zničený, byla to odpudivá černá ruina. Palác Akropolis v Kubelíkově ulici byl zavřený. Ve Vlkově ulici sídlily dílny vyrábějící kožené zboží – pro odřezky kůže jsme do nich s klukama chodili a šili si z nich pak tašky, mokasíny a holkám kožené přívěšky na krk.

Žižkov i Jarov jsou části Prahy, které se změnily hodně. Ubylo volných prostorů a výhledů, přibylo domů. Zvlášť kolem Olšanské ulice, mezi Ohradou a Pražačkou směrem k Libni, pod Židovskými pecemi, na Jarově vyrostly paneláky kolem Malešické a v Habrové kolem železniční tratě. Dřív tam staly rodinné domky se zahrádkami kolem hliněných ulic nebo tam byly louky. Vlastní Žižkov ožil. Tam kde dřív v ošuntělých domech chcípl pes, jsou dnes obchody, kavárny a bistra. Stačí jen projít celou Bořivojovou až k Riegráku, pamatuju si, že tam nebyla jediná otevřená hospoda, dnes je jich tam spolu s rockovými kluby asi deset. A na přeskáčku vznikají a zanikají. I jinde dole na Žižkově. Změnily se i prodavači, samozřejmě. Těžko dnes najít malý obchod s potravinami, ve kterém by prodávali Češi.

A co mi na Žižkově vadí? Když jsem tam bydlel, vadilo mi ze všeho nejvíc právě to ubývání volných prostorů a výhledů. Stromů, zahrad a zahrádek. To městské zahušťování. Moje babička byla z Kostelního Vydří a já mám po ní v sobě kus venkovské duše. Řekl bych tedy, že dnes už mi na Žižkově nevadí nic, protože mne zajímá to, co bude. A doufám, že v mém případě to bude spojeno spíš s nějakým podhůřím či s horami než s touhle částí Prahy, v níž znám každý kout. Když se řekne Žižkov, vybaví se mi tahle básnička Pavla Šruta, kterou cituji popaměti, protože knížku nemám po ruce, byť jsem ji sám připravoval:

V žižkovských domech
tam je to cítit jíškou
V žižkovských domech
tam Kristus napadený mniškou…

V žižkovských domech
kde mešní voda tlí
Láska má třináct prstů
slepených od datlí

JAN, ŽIŽKOV

Moje hledání bydlení v Praze bylo vždycky hlavně o štěstí a kontaktech. Kdybych tu neměla tolik známých a dobrých přátel, tak už asi v hlavním městě nežiju. Pamatuju si, že před deseti lety nebyl problém najít byt pro pár (2+1) u Václaváku za 12 tisíc. Když jsem ale před třemi lety hledala něco pro jednu osobu, zjistila jsem, že nemám šanci uplatit normální byt a vzala jsem s povděkem sklepní nebytovku. Dostala jsem se k ní ale jen díky tomu, že dům patří kamarádčině rodině. Byla superlevná, ale prostě nebyt v podzemí…

Kdo tak někdy bydlel, ví, že to není dlouhodobě udržitelná varianta. Další byt byl opět přes známou, tentokrát 1+1 o 50 metrech s jedním topením a pod střechou. Za necelých 16 tisíc a neoficiálně, takže žádné trvalé bydliště, nic. Teď bydlím v bytě po bývalém partnerovi, který je sice starý a pro jednu osobu finančně náročný, ale 14 tisíc za 80 metrů je na pražské poměry už tak trochu zjevením. Hledat přes bezrealitky a inzeráty nemá absolutně význam, protože majitelé mají opravdu extrémní nároky. Vyžadují třeba osobní až intimní informace, například ve formě rozsáhlých dotazníků s vypisováním mezd a podobně. Nebo můžete natrefit na člověka, který v minibytě za 14 tisíc potřebuje, abyste se mu starali o jeho knihy jako v archivu a na zdi měli pověšený obří portrét Václava Havla.

ADÉLA, NÁPLAVA

Od mého dětství jsme bydleli městské části Holešovice-Bubny, čtvrti se říká Malý Berlín, protože ulice připomínají ty berlínské a také tam před válkou žilo poměrně dost Němců. Moje nejranější vzpomínky pocházejí z doby, kdy mi byly 4 roky. Rodiče mě tehdy samotného nechávali chodit pro Kolorku, zmrzlinu, která stála 3,50 Kčs (pak ji zdražili na 4 Kčs). Chodil jsem si pro ni do „konzumu“, malého obchůdku, který byl asi 15 metrů od našeho vchodu. Pak konzum zavřeli a na jeho místě dlouhou dobu nic nebylo. Naše ulice byla totiž vcelku odlehlá, a kromě místních tam moc lidí nezabloudilo. Do školky jsem chodil do Šimáčkovy ulice, a protože máma pracovala poblíž, vyzvedávala si mě „po-o“, což jsem vítal, protože spaní po obědě mě nebavilo a stejně jsem nespal, ač nás k tomu paní učitelky nutily.

Na procházky se školkou i s mámou jsem chodil do Stromovky, na dětské hřiště, kterému nikdo neříkal jinak, než „u koule“ díky legendárnímu Sputniku, betonové prolézačce vyvedené v podobě vesmírné družice. Koule byla dominantou dětského hřiště, u kterého se dnes nachází restaurace Vozovna. Lezlo se do ní po kovových schůdcích a vedla z ní betonová skluzavka, po které se sice dalo klouzat, ale časem si člověk prodřel tepláky, protože beton přirozeně nebyl zcela hladký. Kromě klouzání Koule sloužila i jako bojiště o její vnitřní prostor, kam se vecpalo i několik dětí, které mohly zhlížet dolů na ostatní z malých kulatých okének. Časem hřiště poněkud zchřadlo a pamatuji si, že ve školních letech jsem zjistil, že Koule je zabarikádovaná. Pravděpodobně proto, že se tam časem začali scházet i návštěvníci starší 10 let, kteří neměli na klouzání přílišný zájem, zato v Kouli občas nechávali nepořádek. Dnes je Koule na soukromém pozemku kdesi na Hanspaulce a dětské hřiště je nyní moderní s novými prolézačkami, trampolínou a dřevěným vláčkem a opět to tam žije.

O víkendech jsem s mámou chodíval do Dětského světa, což byl zábavní areál nacházející se v dolní části holešovického Výstaviště. Dětský svět se skládal z několika skluzavek, které byly propojeny dřevěnými chodníky nad úrovní terénu. Pamatuji si, že se dalo pohybovat mezi skluzavkami, aniž by člověk musel dolů. Tenkrát jsem snad ještě ani nechodil do školy, a tak nemám tušení, jak vysoká ta konstrukce byla, ale vím, že jedna ze skluzavek byla docela dlouhá, takže v určité části byl člověk zcela jistě výše než tři metry nad zemí. Uprostřed areálu byla fontána, kam jsem jednou házel kamení a dostal za to vynadáno od paní správkyně. Konstrukce se skluzavkami byla napojena na hlavní budovu, která sloužila jako sklad rekvizit pro vedoucího Dětského světa, kterým byl pan Valenta, mim a divadelní herec. Pan Valenta se svým kolektivem tvořil program pro děti a dá se říct, že byl „duší“ Dětského světa, jako malé dítě jsem ho vnímal jako autoritu. S koncem devadesátých let nicméně areál Výstaviště začal postupně chátrat, což se brzy podepsalo i na Dětském světě. Smutnou tečku za tímto areálem pak udělal požár v roce 2002, který zachvátil hlavní budovu, za své tak přišly rekvizity i  několikaleté úsilí pana Valenty a spol. Dva měsíce na to si pan Valenta vzal život. Po požáru byly časem odstraněny i skluzavky a na místě Dětského světa je dnes holá pláň s několika stromy. Místo tak celkem věrně odráží aktuální stav holešovického Výstaviště.

ROMAN, HOLEŠOVICE (1988–2016)

Do Prahy 7 jsem se poprvé přestěhovala v roce 2012, a to z Kobylis. Bydlela jsem tehdy ve sdíleném bytě s dalšími studenty, v domě z konce 19. století ve Veverkově ulici. Tehdy to byla úplně obyčejná ulice za Národní galerií, pár kroků od Bio Oko, ale v okolí nebyla žádná kavárna nebo ateliér, to nejbližší bistro café bylo v Heřmanově ulici a bylo pořád plné. Do bytu se chodilo přes vnitroblok, kterému dominoval vysoký strom. Byt byl ve čtvrtém patře bez výtahu a chodilo se do něj přes pavlač. Měl dokonce i záchod na pavlači. Ideální, až romantizující komunitní bydlení, topilo se vafkami, vysoké stropy a okna, která nikdy netěsnila. Skupina studentů, jako jsme byli my, se ve vnitrobloku postarala o popelnice na kompost a záhonek. Veverkova ulice se od té doby dost proměnila. V ulici v průběhu roku 2014 přibyl první umělecký ateliér, místo non stopu na roku Veverkovy a Milady Horákové později vyrostl bar Cobra, dále skoro u parku Bistro 8 nebo Frutissimo a Barbershop u Veletržní.

Z Letné jsem se v roce 2014 odstěhovala do dolních Holešovic. S mužem jsme koupili družstevní 3+1 za dnes směšnou částku pod 3 miliony a po rekonstrukci v něm žijeme doteď. Dům je stále družstevní a převodu bytových jednotek do soukromého vlastnictví se zatím úspěšně brání, stejně tak krátkodobým pronájmům. Dům je v Přístavní ulici, kterou jsme si vybrali také proto, že je to jednosměrka a hotel naproti má ve vnitrobloku parkoviště s vysokým stromem, takže ten prostor jen tak nezastaví, a to je v Holešovicích čím dál větší devíza. Dům má i z druhé strany ve vnitrobloku starý tovární komplex, který začal žít jako kulturní centrum teprve minulý rok a snad ho díky tomu nestrhnou a nepostaví na jeho místě vysoký dům. Za barákem byla do minulého roku zahrádka kompletně obrostlá břečťanem, o kterou se starali lidé, co v domě žijí celý život. Minulý rok jsem se konečně odhodlala a společně jsme místo změnili v zahrádku, do které se dalo v horkém holešovickém létě schovat. Léta jsou tu totiž stále více úmorná, za těch 7 let už můžu porovnat. A i když nakonec dala zahrada hlavně bylinky, díky ní jsme lépe poznali obyvatele domu, se kterými jsme se do té doby potkávali jen na schůzích družstva. Najednou jsme plánovali, co vytrháme a co zasadíme, jak budeme zalévat, kdy je kdo na dovolené, aby nám květiny neuschly. Považuju to za úspěch a těším se na letošní výsadbu!

Za těch 7 let se ulice také dost proměnila. Místo čistírny peří je umělecký ateliér, došlo k rekonstrukci starého továrního komplexu přímo naproti našemu domu, ve kterém jsou tetovací salon, pop-up obchody, módní prostory pro přehlídky a firemní akce, a také máme v ulici stylové apartmány AirBnB. Na rohu Přístavní a Komunardů býval po dvě léta prostor, který patřil Prazelenině, komunitní zahradě, díky které jsem jako nováček ve čtvrti poznala spoustu milých a činorodých lidí, kteří chtěli měnit městskou část k lepšímu a úspěšně se jim to daří dodnes, i když jsou už pár let místo v centru Holešovic až u řeky pod železničním mostem a Prazelenina tak už hůř integruje nováčky, jako jsme před 7 lety byli my. Díky jejich entuziasmu jsem se také v roce 2015 rozhodla v Přístavní ulici uspořádat sousedskou slavnost Zažít město jinak, na kterém se podílela La Fabrika, tehdy začínající podnik Twenty7 a Phill´s Corner a šlo o odpoledne, na které dodnes s láskou vzpomínám, i když se počasí moc nevydařilo.

V ulici stále zůstávají ostrůvky integrující staré a nové Holešovice. Bazar-vetešnictví na rohu odolává, stará cukrárna pořád konkuruje novým Lahoodkám, v okolí sice rostou luxusní fast food podniky, kavárny a výběrové obchody s multifunkčními prostory pro kulturu a sport, jako je Vnitroblok, ale dokud budou v pražské tržnici v sobotu dopoledne trhy, pořád bude kde koupit zdravé a cenově dostupné sezónní potraviny, maso i ryby. Za roh se nám přestěhovala i radnice Prahy 7 a z ulic zmizela kasína.

A protože mám malé dítě, vím, že se do čtvrti stále stěhují  rodiny s malými dětmi, že to není jen zatáčka před Alzou nebo místo, kam se jezdí pracovat do kanceláří. Ale s každým rokem je tu lidí víc, zejména kolem oběda je jasné, že čtvrť přes den obývají převážně lidé pracující v kreativním nebo IT průmyslu, a když ti pak večer odejdou domů, stylová bistra zavírají a probouzí se Holešovice takové, jaké je znám z před lety. Staří lidé v masně, v čínském bistru, parta místních Romáků na rohu u pobočky městské knihovny, proudy lidí v nouzi okolo Armády spásy. Poznávám lidi na ulici jako své sousedy a doufám, že ze čtvrti nezmizí úplně.

MARTINA, LETNÁ, HOLEŠOVICE