Karlín
Podcast
Ukradená duše
NIKOLA KRUTILOVÁ
Procházka
Bílé límečky namísto černé duše
JAKUB NAKLÁDAL
Z dělnického Karlína se stala jedna z nejžádanějších čtvrtí v Praze, kde průmyslové objekty nahrazují lukrativní kanceláře a tradiční hospody čtvrté cenové se mění v restaurace pro “bílé límečky”. Rohanské nábřeží se zastavuje kancelářskými komplexy a brzy zde přibude nová čtvrť Rohan City. Kdo v ní bude bydlet? A jak se oživují dlouho chátrající komplexy Kasárny a Invalidovny?
Komentovaná procházka se uskuteční 13.6. a 18.7.2020. Poté zde bude procházka v plné podobě nahrána online. Zatím si můžete prohlédnout již realizovanou procházku po Smíchově. Bližší informace k akcím najdete na našem facebooku.
Trasa procházky:
Procházka
Mezi kancelářemi a záplavou dopravy
JAKUB NAKLÁDAL
Smíchovské továrny nahradily obchodní a administrativní komplexy. Veřejný prostor ovládla všudepřítomná doprava. Nábřeží má být zastavěno hotelem a obytnou rezidencí. Z nákladového nádraží brzy vznikne celá nová čtvrť Smíchov City. Jak se mění sociální struktura Smíchova a co na proměny své čtvrti říkají místní?
Smíchov je pražskou čtvrtí ležící na levém břehu Vltavy v městské části Praha 5. Na severu sousedí s Malou Stranou a přes řeku s Novým Městem a Vyšehradem. Smíchov má dva odlišné charaktery: západ Smíchova se skládá z rodinných domů, historických vil a viničních usedlostí (například Bertramka či Klamovka), usazených v zeleném kopcovitém území. Východní část u řeky Vltavy oproti tomu tradičně tvořila industriální a dělnická čtvrť složená z činžovních bloků a továren s velkým nákladovým nádražím na jihu. Na tuto východní, dnes centrální část Smíchova, se na procházce zaměříme.
Gentrifikace je ambivalentní a mnohoznačný pojem, který se nejčastěji používá pro popis proměny dříve stagnující čtvrti (často průmyslové či dělnické) na atraktivní bohatší oblast. Do čtvrti přicházejí noví aktéři, kteří území začínají “revitalizovat” a měnit jeho charakter. Jako první často území objeví umělci a mladí kreativní lidé, kteří zde nacházejí finančně dostupné prostředí pro realizaci svých projektů. Skrytý potenciál čtvrtí ale vyhledávají především velcí hráči – developeři a investoři, kteří ve čtvrti začínají budovat nové kancelářské a obytné komplexy, které jsou určeny pro nově příchozí majetnější klientelu.
Postupně se tak zvyšuje atraktivita čtvrti. S tím ale rostou ceny nemovitostí v okolí a tedy i nájmy. Důsledkem toho dochází k vysídlování původních nízkopříjmových obyvatel, především nájemníků, kteří se stěhují zpravidla na finančně dostupnější periferii města. Typicky také dochází k rekonstrukcím starších činžovních domů, kdy původní dostupné nájemní byty nahrazují krátkodobé pronájmy (Airbnb) či luxusní byty. Změny zpravidla nevychází z iniciativy původních obyvatel (přirozený vývoj města), ale z vnějšku – přichází velký investiční kapitál, který lokalitu přetváří ke svému obrazu za účelem co nejvyššího zisku. Tento proces souvisí s financializací bydlení, kdy se z bydlení jako základní životní potřeby stává finanční komodita.
Gentrifikace může být také “symbolická”, kdy čtvrť ztrácí svůj genius loci. Původní sousedské komunity se důsledkem stěhování rozpadají. Lidé se ve své čtvrti přestávají cítit jako doma. Volné plácky a staré továrny nahrazují developerské projekty, které by mohly stát stejně tak v Praze jako v Londýně nebo Šanghaji. Z místního antikvariátu pana Františka se stává Jack´s barbershop a hospodu čtvrté cenové Na růžku nahrazuje pobočka Costa Coffee. Dochází tak k homogenizaci a globalizaci městského prostředí. Nejdříve lidé gentrifikaci často vítají jako pozitivní rekonstrukci a oživení čtvrti, ale během několika let se začínají projevovat i negativní dopady proměny čtvrti, která se stává mnoha skupinám obyvatel finančně nedostupnou a kulturně odcizenou. S tím mizí sociální rozmanitost čtvrti i její paměť.
[3] Kolem parku Sacré Coeur v posledních letech vyrostly tři bytové rezidence a staví se zde čtvrtá. Jedna z nich, Rezidence Sacre Coeur 2 v Gabrielské ulici, například nabízí loftové byty a penthausy v ceně kolem třicet milionů korun. Luxusní developerské projekty jsou pro gentrifikaci typické a do stagnující čtvrti přináší nové majetnější obyvatelstvo. Se zvyšováním lukrativity čtvrti a cen bydlení odtud naopak odchází nízkopříjmovější vrstvy obyvatel.
Přilehlý klášter sv. Gabriela v beuronském stylu s kostelem Zvěstování Panny Marie z druhé poloviny 19.století získal do vlastnictví během první republiky stát. Klášter od té doby sloužil České poště a to až do nedávna. Pošta se ale v posledních letech zbavuje majetku a tuto významnou stavbu prodala v aukci soukromému investorovi – firmě Cimex, která sice neprozradila záměr s budovou, ale podle jejího portfolia se bude patrně jednat o hotel.
Někdy se gentrifikace popisuje také jako neoliberální rozvoj města, tedy rozvoj města dle tržních principů a logiky nejvyššího zisku. Veřejný sektor vyklízí pole soukromému sektoru, ať už ve formě privatizací budov a pozemků nebo ve formě neregulovaného územního rozvoje. Soukromý sektor se pak z každého pozemku a domu snaží vytěžit co nejvíce peněz, často na úkor veřejných zájmů jako jsou kulturní hodnoty či dostupnost bydlení.
[4] Z parku pokračujeme Kartouzskou ulicí kolem obchodního centra Nový Smíchov k Ringhofferově paláci. Čtyřproudou silnici lemují bílo-červená zábradlí a velký vjezd do garáží slepé fasády obchodního centra. Prostředí, které spíš připomíná nevlídnou periferii než centrum města.
Ringhofferův palác, bývalá administrativní budova Ringhofferových závodů, je jedna z mála budov, která po slavném podniku zůstala. V polovině 19.století zde založil na místě dnešního obchodního centra František Ringhoffer II. továrnu na výrobu železničních vagonů, později také tramvají. Továrna se vypracovala na jeden z největších strojírenských podniků v Rakousku-Uhersku. Ten byl po první světové válce propojen s kopřivnickou automobilkou Tatra. V roce 1946 byl podnik benešovými dekrety znárodněn a za socialismu se z něj stal národní podnik ČKD Tatra Smíchov. Po roce 1989 byla firma privatizována německému Siemensu a výroba přesunuta na periferii města do Zličína.
V roce 1999 došlo k demolici rozsáhlého továrního areálu a výstavbě dvou nových komplexů. Severně od Plzeňské ulice vzniklo obchodní centrum Nový Smíchov. Při otevření v roce 2001 bylo toto centrum největší budovou svého druhu ve střední Evropě. Svým velkým měřítkem nejenže nezapadá do struktury Smíchova tvořeného z menších obytných bloků, ale také má negativní dopad na malé tradiční obchody v okolí. Jižně od Plzeňské ulice, z bývalé továrny, vznikl kancelářský komplex Anděl City.
V knize Co jsme si zbořili je přestavba Ringhofferových závodů, kterou provázely tahanice o památkovou ochranu shrnuta takto: „Příklad nezvládnutého urbanismu s jednostranně cílenou exploatací uvolněného a lukrativního městského území. Ve fasádě banálního komerčního stánku zůstalo vetknuté torzo zdi zbylé po slavné Ringhofferově továrně.” Toto torzo fasády najdeme v Plzeňské ulici.
Karel Prager je mimo jiné autorem budov Nové scény Národního divadla či bývalého Federálního shromáždění. Pro centrum Smíchova plánoval velké změny, řadu asanací a novou výstavbu. Nejslavnější je návrh tzv. Města nad městem, futuristické superstruktury betonových obytných bloků, které se měly tyčit nad Košířským údolím.
[7] Současné centrum Smíchova se posunulo před dvaceti lety o dvě stě metrů dál – na Anděl. Ten je historicky významnou křižovatkou, kde se kříží cesty na sever k Malé Straně, na jih k Smíchovskému nádraží, na západ ke Košířím a na východ přes Palackého most k Novému Městu. Dříve zde proudily zástupy dělníků do smíchovských továren, dnes zde proudí davy do obchodních a kancelářských center a další tisíce lidí denně tímto dopravně vytíženým uzlem projíždějí.
Komerčně-kancelářský komplex Anděl City vznikl také na území bývalých Ringhofferových závodů. Oproti obchodnímu centru Nový Smíchov ale pracuje s tradičnějším měřítkem bloků i domů. Problém s převažující monofunkčností, tentokrát administrativní, je ale stále přítomný. Dominantou tohoto komplexu se stala budova Zlatý Anděl od slavného francouzského architekta Jeana Nouvela na místě historického domu s hostincem, který zdobila freska anděla. Dům U Zlatého Anděla zde stával do roku 1980, kdy ustoupil výstavbě stanice metra, tenkrát s názvem Moskevská. Dnešní skleněnou fasádu nárožní věže zdobí postava anděla, která je doplněná o úryvky z textů slavných světových spisovatelů. Příliv dobře placených pracovníků kancelářských budov, tzv. bílých límečků, pak ovlivňuje i podobu parteru města, tedy obchodního přízemí budov. Hospody čtvrté cenové či drobné krámky zde nahradily “meníčkové” restaurace a služby vyšší kategorie.
[9] Stroupežnického ulice ústí na autobusové nádraží Na Knížecí, v jehož čele stojí Ženské domovy. Funkcionalistický objekt postavený v 30.letech 20.století podle návrhu Josefa Hlaváčka a Vlastimila Lady nechal vystavět spolek “Kuratorium pro zlepšení bytových poměrů mladých žen” pod záštitou Alice Masarykové. Obyvatelky moderní, dostupné a bezpečné svobodárny měly k dispozici utilitární jednolůžkové pokoje či vícelůžkové byty s koupelnou a vařičem. V každém patře byla samoobslužná prádelna a kuchyňka a fungovala zde úklidová služba. Po válce, kdy objekt sloužil jako lazaret německých vojáků, se opět vrátil ženám, kterých zde žilo 1200 v 870 mini bytech. Ty doplňovaly velkorysé společné prostory jídelny, čítárny, promítacího sálu, divadla a tělocvičny.
V roce 1994 MČ Praha 5 pronajala komplex soukromé firmě Akcent, která ji v roce 2001 odkoupila za 130 milionů s tím, že 30 milionů jí bylo odpuštěno, což bylo podivuhodné v kontextu toho, že dříve firma platila nájemné právě ve formě investic do budovy. Jeden byt tak firma koupila v přepočtu za přibližně 150 tisíc korun. Společnost Akcent pak budovu proměnila z dostupné ubytovny pro ženy na kancelářské centrum a hotel. Společné prostory byly přebudovány na kasíno. To dnes po zákazu hazardu na Praze 5 nahradí prodejna Lidl. Přestože místostarosta Jančík (ODS) v roce 2001 ujišťoval, že se ženy nemusí o své bydlení obávat, musely ho nakonec opustit. Z unikátního progresivního projektu dostupného obecního bydlení, jaké už se dnes nestaví, se tak stala jen jedna z mnoha dalších komerčních budov.
Tradiční industriální a dělnický charakter centra Smíchova tak bude po přeměně nákladového nádraží reprezentovat už jen přilehlý pivovar Staropramen, který zde funguje od roku 1871 a je posledním funkčním průmyslovým pivovarem v Praze. Zlatý věk tohoto podniku byl v meziválečném období, kdy patřil mezi elitu tří největších evropských pivovarů. V období socialismu to byl státní podnik a po revoluci byl privatizován a dnes patří nadnárodnímu pivovarnickému koncernu Molson Coors. Ani tento průmyslový podnik se však nevyhýbá novodobým trendům. Jeho návštěvnické centrum s barem slouží jako zastávka turistického autobusu Hop On Hop Off.
[14] Podél ulice Pod Tratí, která je dnes doslova parkovištěm, mají vzniknout další dva developerské projekty – administrativní komplex od společnosti Karlín Group a osmipodlažní bytový soubor od společnosti Gold nemovitostní, které bezpochyby budou v kontrastu s tradiční smíchovskou zástavbou pavlačových domů pro dělnickou třídu.
Rozhovor
Karlín býval místem, kde spolu žili lidé z různých komunit
APOLENA RYCHLÍKOVÁ
Socioložka Barbora Matysová zkoumá už více než tři roky, jak se Karlín, kdysi dělnická čtvrť, kde spolu v harmonii žily různé komunity, mění. Pro místní je tu stále méně místa, čtvrť okupují kanceláře, auta, bílé límečky a předražené restaurace. Kam zmizeli Romové a jak se Karlín změnil v průběhu nejen posledních let?
Jako socioložka se dlouhodobě věnuješ Karlínu. Když se bavíme o gentrifikaci v téhle čtvrti, zmiňuje se nejčastěji otázka povodní – právě ty pomohly změnit tvář čtvrti a ovlinily i strukturu obyvatel. Můžou ale povodně opravdu za všechno, co se v Karlíně za poslední léta událo?
Povodně Karlín určitě ovlivnily významně, ale k té proměně docházelo už mnohem dřív, než v roce 2002. Plány na revitalizaci Karlína přicházely už od počátku devadesátých let. Důvodem bylo porevoluční zavírání továren i to, že se celá oblast zalíbila jednomu architektovi – jmenoval se Boffil, který začal plánovat přestavbu původních továrních hal. Takže se dá říct, že plány na proměnu celé čtvrti tu byly dávno před povodněmi. Povodně v roce 2002 však Karlín zasáhly v tak rozsáhlém měřítku, že to kvůli vyplavené podzemní vodě narušilo statiku celé řady domů. Přesto se dá říct, že je politici používali a dodnes používají jako ospravedlnění rychlé proměny, na kterou se tam nikdo nikoho neptal. Povodně jsou takové zaklínadlo pro naprosto nekontrolovatelnou gentrifikaci, která se tam posledních dvacet let děje. Dokonce se jí argumentuje i v pozitivním slova smyslu: paradoxně pomohly změnit Karlín k lepšímu. A přitom jestli se za něco dají povodně označit, tak spíš za katalyzátor děje, samy od sebe neznamely pro tu gentrifikaci nic. To až způsob, jakým byly využit – gentrifikace je totiž i politické rozhodnutí.
Hodně se věnuješ otázce romské komunity. Dodnes, když se mluví o Karlínu, používáme taková sousloví jako “Karlín má černou duši” nebo třeba “Karlínu a Libni, obloukem se vyhni”. Jak se tahle čtvrť změnila pro ty, kteří tu tvořili jednu z nejvýraznějších komunit, pro karlínské Romy a Romky, a kde se vůbec v Karlíně vzali?
Když jsme tu mluvily o povodních, zapomněla jsem zmínit, že to byli právě často Romové, kdo bydlel v domech horší kategorie a na koho tudíž povodně dopadly nejvíce. Ale obecně: Karlín býval považovaný za špinavou čtvrť, ještě po revoluci tu kouřily komíny, v některých domech se topilo uhlím a po ulicích jezdili uhlíři. Od toho je taky ta “černá duše” Karlína, ne původně od Romů, jak by se třeba mohlo zdát. Romové přicházeli do Karlína za prací hned po druhé světové válce, další skupiny přicházely postupně během dalších desetiletí. Bylo to místo specificky spjaté nejen s bydlením, ale i s prací a volným časem. I proto Romové mluví o Karlíně s velkou nostalgií a říkají, že si ho vždy tvořili “podle svého”.
Jaká čtvrť to byla před rokem 1989?
Šlo o zanedbanou čtvrť, pavlačové domy měly umyvadla a záchody na pavlačích společné pro celé patro. Neplatí to samozřejmě pro celý Karlín, taková Invalidovna má úplně jiné standardy, okolí Lyčkova náměstí je pak také jinou částí Karlína – říká se mu Nový Karlín. Ale obecně byl Karlín spíš “horší” čtvrtí pro chudé a dělnické obyvatelstvo. Tak ji koneckonců označovali i lidé, kteří tam po desetiletí žili. Byla to ošuntělá čtvrť, o kterou nikdo nestál, ale zároveň to bylo místo, kde Romové žili v poklidném soužití s gádžama. Sedávali spolu na lavičkách v parcích, chodili do stejných hospod a co bylo nejdůležitější: chodili do stejných škol. K segregaci na úrovni školství začalo ale docházet už na konci osmdesátých let. V Karlíně vzniklo něco jako zvláštní škola, kam začaly chodit výhradně romské děti a důsledkem toho se začaly vztahy mezi Romy a Neromy v Karlíně zhoršovat: chyběla totiž sdílená zkušenost a obě skupiny se začaly sebe navzájem bát.
Když se o tom tak bavíme, co vlastně se za Karlín označuje?
Většina místních by řekla, že se Karlín táhne od viaduktu dál. Florenc se ještě nepočítá – hodně lidí ho má dokonce za nebezpečné místo. Je to prostor, který je od dnes zameteného a vyčištěného Karlína dost oddělený. “Když projdu viaduktem, cítím se hned bezpečnější,” říkají někteří lidé, kteří tu nejsou starousedlíci. Florenc je pro ně hnusná.
Mluvila jsi trochu i o veřejném prostoru, že bývalo zvykem sedávat v Karlíně v parcích, na lavičkách venku, trávit čas společně s ostatními lidmi. Jak se tohle proměnilo a co za tou proměnou stojí?
V Karlíně se výrazně proměnila struktura obyvatelstva, čímž se proměnil i vztah k veřejnému prostoru. Třeba Romové a Romky, o kterých jsme mluvili, se dříve podíleli i na úklidu veřejných prostranství, organizovali se ve Svazu žen. Tím se jejich vztah k veřejnému prostoru utvářel po jiné ose, než je tomu běžné dnes – nebyl jednoduše konzumní, ale spíš komunitní a pečující. Když se podíváme na dnešní místa setkávání v Karlíně, tak jednak mají specificky konzumní charakter a druhak jsou také pro část chudších obyvatel nedostupná. I taková místa jako Přístav jsou z kulturního nebo finančního hlediska pro zbývající starousedlíky mimo.
Kdo vlastně tvořil původní obyvatele Karlína krom Romů, o kterých už byla řeč?
Rozhodně nižší střední vrstva, která sem přicházela za prací. Bylo zvykem, že se tu lidí potkávali nejen venku a ve školách, ale právě i v práci.
Jaké další aktivity se v Karlíně provozovaly?
Mluvila jsem o Svazu žen, ale to zdaleka nebyla jediná aktivita místních Romů, pokud se máme bavit o nich. Ženy z tohoto Svazu nejenom, že uklízely, ale třeba spolu hrály i fotbal, organizovaly slavnosti, připravovaly Mikuláše nebo pravidelně dělaly karneval. Bylo to samozřejmě otevřené i lidem mimo romskou komunitu a velkou roli hrála svépomoc a solidarita: lidé si vzájemně třeba půjčovali věci pro děti, nebo když někdo něco potřeboval, sousedské komunity mu pomohly.
Jinak Karlín hodně žil sportem: měl hokejové družstvo Tesla Karlín, které trénovalo Na Štvanici. Byl tu půl na půl romský – gádžový fotbalový mužský tým, na Rohanském ostrově, kde se dnes nachází stavební plocha vlastněná firmou Sekyra group, která tam dnes staví novou čtvrť, tak tam byly volejbalová hřiště a sklad zeleniny.
No a v neposlední řadě fungovala v Karlíně kultura, především ta hudební. Existovali místní “vajdové”, kteří zajišťovali hudební zábavy, příznačné bylo třeba slavení svateb nebo pohřbů a opět nešlo o žádnou výlučně romskou aktivitu, ale lidé tu slavili nebo smutnili dohromady. Typickým místem takovýchto zábav byla hospoda U Zábranských, ta se ale bohužel v průběhu devadesátých let proměnila na místo, kde se scházeli náckové. Ti v devadesátých letech na karlínské Romy dost útočili. Jednoho kluka například zavřeli do popelnice, a tu zapálili. Jestli je na Karlíně něco zajímavého, je to způsob, jakým stínuje náš společenský vývoj.
Co přesně tím myslíš?
Obzvlášť po revoluci je na Karlíně dobře vidět hned několik faktorů, které se ve společnosti začaly objevovat. Netýká se to jen privatizace, komercionalizace nebo gentrifikace, ale třeba právě i rasismu. Ten tu byl mnohem víc vidět, protože výrazně zasáhl do více méně harmonického soužití mezi místními obyvateli.
Opakovaně jsme se tu dotkly otázky porevolučního vývoje, co se tedy nejvíce změnilo a na koho tyto změny dopadaly nejtvrdším způsobem?
Já myslím, že Romové pocítili ty změny s nástupem segregovaného školství. Tehdy se začaly nůžky mezi nimi a neromskou skupinou obyvatel výrazně rozevírat, to mluvíme o polovině osmdesátých let. Romské rodiny si tehdy poprvé začaly uvědomovat, že je na ně ve společnosti nahlíženo jinak, a že je tu zájem na jejich oddělení od zbytku. Tento proces segregace na všech úrovních kulminoval v devadesátých letech, kdy se stal Karlín místem střetů s neonacisty. Bezpečí domova se začalo vytrácet, i když o přátelství s gádžema většina z nich nepřišla. Tebou citované rčení “Karlínu a Libni, obloukem se vyhni” vzniklo právě v devadesátých letech, Mimo jiné i proto, že se stal Karlín místem úzce spojeným s Romy, kteří v porevolučním vnímáním začali být viděni úplně jinak. Najednou se na ně společnost dívala negativně, lidé definovali bezpečnost lokality podle toho, kolik v ní bylo Romů. To přetrvalo dodneška.
Ve své práci se specializuješ na vymísťování Romů. Kam teda z Karlína zmizeli a jak k jejich vymísťování došlo?
K odlivu romské komunity dochází neustále. Ale už dlouho před povodněmi se řešilo, jak s Karlínem naložit: přeci jen je to čtvrť v blízkosti centra. To se začalo komercionalizovat už v devadesátých letech, čekalo se tedy, kdy na podobnou vlnu naskočí i Karlín. Tendence tu byly už dávno před povodněmi, můžeme třeba mluvit o tom, jak Pavel Bém za velmi nejasných okolností vytvořil výhodné smlouvy na Rohanský ostrov Sekyrovi, který dnes na tyto extrémně lukrativní pozemky může uplatňovat ceny z devadesátých let.
Nicméně po povodních ještě chvíli žili Romové v činžácích nebo pavlačových domech, ale většinou šlo o domy, které ta povodeň trvale poškodila. V horším stavu byly už před ní. Během povodní proběhla evakuace, ale část lidí se už nikdy nevrátila. Snažila jsem se zjišťovat, o kolik lidí šlo, ale je to těžce dohledatelné. Část šla do dalších čtvrtí v Praze, typicky na Černý most nebo Žižkov, někteří dostali i odstupné 50 000 a zmizeli úplně na sever Čech, do Ústí nebo Teplic, kde měli příbuzné. A další skupiny lidí odešli do Kanady a Británie, tato odlivová vlna nastala deset let zpátky.
Dnes je Karlín čtvrtí “bílých límečků”. Měřeno optikou hlavní jednotky gentrifikace, Starbucksem, tu rychlá proměna nastala už před lety. Dílem i proto, že se tu začaly budovat kanceláře, novinářské newsroomy, staré továrny se proměnily na krásné konverze, čtvrť se stala lukrativní pro bohatší klientelu. Co to ale znamená pro lidi, kteří tu byli zvyklí žít po celá desetiletí, nebo se naopak do Karlína uchylovali, protože tu bylo možné bydlet za snesitelné nájemné?
Někteří starousedlíci tu ještě žijí, jde převážně o starší lidi, kteří tu žijí i více než padesát let. Romských rodin ubylo významně, podle některých odhadů zbyly v Karlíně jen dvě, jiní lidé mluví o pěti rodinách, každopádně je to hodně málo. Mým odhadem je tam tak třicet Romů. Nedávno jednu paní vystěhovali.
Na Praze 8 je přitom 195 volných bytů a jen v Karlíně je jich volných 26, z nichž teda jen dva jsou opravené – ale to je otázka, co přesně to znamená. Tak i tak Praha 8 kouká na vystěhovávání starousedlíků a přitom ví, že má vlastní městské byty, ale ani se nesnaží je pro své vystěhovávané obyvatele poskytnout nebo opravit.
Jak se ti, kteří v Karlíně ještě zbyli, ve čtvrti dnes teda cítí?
Co se týče služeb a kaváren, tak ty jsou hodně kritizované. Původní obyvatelé zkrátka nemají kam jít, místa setkání se smrskla na pár jednotek, na jednotlivé hospody, kam si třeba můžou přijít zpívat s kytarou nebo si donést vlastní jídlo a koupit si levnější pití. Takových míst je ale opravdu jen pár některé jsou dost nepříjemné nálevny. Přitom když tam MAK udělal v galerii Viper fingovanou starou hospodu u Hada, fungovalo to úplně skvěle – i když tam samozřejmě chodili i hipsteři.
Jinak co se týče dalších podniků, tak ty jsou všechny stejné, jakkoliv vypadají rozdílně. Nabízejí podobné věci, za podobně vysoké ceny. Další fenomén jsou drahé restaurace, které se specializují převážně na obědová menu. To, co z Karlína zbylo, se dá dobře vidět o víkendu: prázdná čtvrť se zavřenými luxusními podniky, kde nikdo nežije. Zatímco přes týden je ta čtvrť relativně předimenzovaná. Místním ale obchody nebo podniky, kam chodí zaměstnanci ze všech těch krásně opravených administrativních budov, nic neříkají. Naopak si stěžují, že zmizely malé krámky – pekařství, lahůdky, cukrárny, které tvořily místa pro setkávání. Jít do obchodu totiž neznamená jít nakoupit, naplnit košík, zaplatit kartou a odjet autem do podzemního parkoviště svého drahého bytu nebo kanceláře, ale naopak setkat se s ostatními, zjistit, jak žijí a utužovat komunitní vztahy.
V Karlíně právě probíhá masivní zástavba, celé nábřeží se za několika proudovou silnicí mění v nedostupnou pevnost, kam běžné lidi ani nenapadne jít. Z veřejného prostoru si developeři ukrajují stále víc prostoru a všechno se třídně segreguje.
Je to tak. Ten prostor se strašně odděluje. Vezmi si všechny ty nové pivnice, kdo do nich chodí? Převážně lidé, kteří tu po práci chtějí zajít na dobré pivo, dražší jídlo. V létě si sednou na Karlínské náměstí, ale nemají k němu takový vztah jako třeba ženy ze Svazu žen, které se o něj v minulosti pravidelně staraly. Je to jen místo, kde pobudeš, popiješ a odjedeš. A tak to je dnes s celým Karlínem. Mimochodem tu masivně stoupla doprava, což se dál negativně vepisuje do charakteru té čtvrti.
Když se bavíš se starousedlíky, na co se vlastně ptáš?
Já sama jsem v Karlíně bydlela téměř dva roky. Většinu lidí, které jsem potkala, jsem nakonec po delším hledání natrefila právě v hospodách, na ulici už je totiž nepotkáš. Ptala jsem se jich na to, jak si pamatují starý Karlín, na to, co říkají na jeho současnou podobu, na to, z čeho mají strach do budoucnosti.
A co ti odpovídali?
No nebylo to příliš pozitivní. Vzpomínky na minulost jsou nostalgické – tehdy ještě existoval “ten” Karlín, to místo, kde jsme žili pospolu, měli dobré vztahy, bylo tu pro nás místo. Současnost je hrozná: bílé límečky, předražené hospody, úbytek veřejného prostoru a hlavně ten strašný provoz. Karlín je tepna, řada lidí jezdí do práce autem navzdory tomu, jak je Karlín dostupný. Automobilová doprava šla ruku v ruce s výstavbou kanceláří, oblast to oteplilo. Přes pracovní den je to mraveniště, v noci prázdno a klid, víkend je úplně zabitý.
A ta budoucnost?
Kanceláře pohltí Karlín, pro lidi, jako jsou oni – starousedlíci a nízko či středně příjmoví obyvatelé – budou muset odejít. Možnost záchrany vlastně nikdo nevidí, proti developerům se lidé cítí bezbranní. A tak jen přihlížejí tomu, jak se jejich čtvrť ze dne na den mění a čekají na to, až i je vystěhují.
Barbora Matysová
(1990) je socioložka, která se dlouhodobě zabývá sociální exkluzí, gentrifikací, nedostupností bydlení, důsledky sociální i prostorové segregace a sociálně-bezpečnostními politikami vůči obyvatelům sociálně vyloučených lokalit. Raději než sociálně vyloučené používá pojem sociálně či prostorově vylučované lokality pro zdůraznění procesu exkluze a toho, že je někdo vyloučil. Již sedm let jezdí na Ústecko jak za výzkumnými účely, tak ze zájmu o situaci místních marginalizovaných obyvatel. V minulosti kromě Ústecka zkoumala situaci obyvatel v bytové nouzi na Teplicku (pro FSS MU), v Liberci (v Agentuře pro sociální začleňování) a Brně (pro Magistrát města Brna). Žije téměř celý život v Praze, kterou výše zmíněná témata neminula, jen se o nich dlouho mlčelo.
Vaše příběhy
V domě na Václavským náměstí č.p. 51 bydlelo spousta dětí. Běhali jsme s nimi po dvorku, čutali si o zeď, vydávali se na výpravy do Café Miláček, kde jsme kradli cukříky. Když nás matky svolaly na nákup, chodilo se do obchodu naproti, myslím, že je tam dodnes, jen ceny jsou asi násobně vyšší. Taky si pamatuju, jak zábavný bylo procházet z tichýho dvora, kde byly v noci slyšet netopýři a kafky a kde občas ve výřezu nebe proplula vzducholoď, ven na rušný náměstí…
JONÁŠ, VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ
Byla jsem po léta nájemnice v jednom ze žižkovských domů a nakonec jsme museli odejít. Majitel začal nájem vypočítávat podle “průměrné částky”, do které prostě přidal i hladinu krátkodobých pronájmů. Žižkov se svou polohou stal novou turistickou čtvrtí a komodifikoval většinu svého buřičství.
MONIKA, ŽIŽKOV
