Skip to content

Staré a Nové Město

Podcast

Cizincem ve vlastní čtvrti​

APOLENA RYCHLÍKOVÁ

Co jsme ztratili, když jsme si z centra Prahy udělali pouhé kulisy pro potřeby turistů? Své příběhy vypráví zakladatel iniciativy Za snesitelné bydlení, nájemnice čelící vystěhování a bývalá zaměstnankyně knihkupectví Fišer.

Podcast

Cizincem ve vlastní čtvrti

APOLENA RYCHLÍKOVÁ

Co jsme ztratili, když jsme si z centra Prahy udělali pouhé kulisy pro potřeby turistů? Jak se mění naše domovy pod tlakem logiky zisku? Své příběhy vypráví zakladatel iniciativy Za snesitelné bydlení, nájemnice čelící vystěhování a bývalá zaměstnankyně knihkupectví Fišer.

Procházka

Pod vládou turismu a byznysu

JAKUB NAKLÁDAL

V centru Prahy se činžovní domy přestavují na neoficiální hotely a běžnou občanskou vybavenost nahrazují obchody a služby pro turisty. Území okolo Masarykova nádraží se brzy promění na obří kancelářský komplex a dům s obecními byty na luxusní hotel. Jak na život města dopadá privatizace a komercionalizace? A jak se místní organizují proti neudržitelnému turismu?

@ Jakub Nakládal

Komentovaná procházka se uskuteční 27.6.2020. Facebooková událost zde. Poté zde bude procházka v plné podobě nahrána online.

Trasa procházky:

Procházka

Mezi kancelářemi a záplavou dopravy

JAKUB NAKLÁDAL

Smíchovské továrny nahradily obchodní a administrativní komplexy. Veřejný prostor ovládla všudepřítomná doprava. Nábřeží má být zastavěno hotelem a obytnou rezidencí. Z nákladového nádraží brzy vznikne celá nová čtvrť Smíchov City. Jak se mění sociální struktura Smíchova a co na proměny své čtvrti říkají místní?

@ Jakub Nakládal

Smíchov je pražskou čtvrtí ležící na levém břehu Vltavy v městské části Praha 5. Na severu sousedí s Malou Stranou a přes řeku s Novým Městem a Vyšehradem. Smíchov má dva odlišné charaktery: západ Smíchova se skládá z rodinných domů, historických vil a viničních usedlostí (například Bertramka či Klamovka), usazených v zeleném kopcovitém území. Východní část u řeky Vltavy oproti tomu tradičně tvořila industriální a dělnická čtvrť složená z činžovních bloků a továren s velkým nákladovým nádražím na jihu. Na tuto východní, dnes centrální část Smíchova, se na procházce zaměříme.

Smíchov na Orientačním plánu Prahy z roku 1938 @dveprahy.cz
Počátkem 19. století – s příchodem průmyslové revoluce – začaly na Smíchově vznikat manufaktury a továrny. Nejdříve textilní výrobny a kartounky, později se přidal cukrovar, pivovar a rozsáhlý strojírenský podnik. Díky velkému počtu továrních komínů se Smíchovu přezdívalo pražský Manchester. Roku 1838 získal Smíchov status pražského předměstí, od roku 1903 byl samostatným městem a v roce 1922 byl připojen k Velké Praze.
historický pohled na Smíchov z přelomu 19. a 20. století (v popředí Ringhofferovy závody)
„Díky velkému počtu továrních komínů se Smíchovu přezdívalo pražský Manchester.“
Silný průmyslový ráz si Smíchov zachoval až do počátku 80.let 20. století, kdy do jeho podoby začaly silně pronikat dopravní stavby, jako byla výstavba metra či proražení Strahovského tunelu a tunelu Mrázovka, které přinesly demolici části starší zástavby. Od té doby se Smíchov stal velmi vytíženým dopravním uzlem, postižený především masivní automobilovou dopravou. V 90. letech byl Smíchov finančně dostupnou a tak trochu špinavou čtvrtí s omšelými pavlačovými domy a dvorky, kde velkou část obyvatelstva tvořili gastarbeitři a početná romská komunita, která z finančních důvodů odchází. Rušný noční život Smíchova 90.let s hernami, autoopravnami a nonstop bary naturalisticky zachycuje film Anděl Exit z roku 2000. S přelomem milénia pak přichází zásadní změna a průmyslové areály jsou nahrazovány novými obchodními a kancelářskými komplexy, především kolem křižovatky Anděl, ze které se stalo nové centrum Smíchova a významná pražská byznysová lokalita. Oblast Anděla se tak zároveň stala centrem procesu zvaného gentrifikace.

Gentrifikace je ambivalentní a mnohoznačný pojem, který se nejčastěji používá pro popis proměny dříve stagnující čtvrti (často průmyslové či dělnické) na atraktivní bohatší oblast. Do čtvrti přicházejí noví aktéři, kteří území začínají “revitalizovat” a měnit jeho charakter. Jako první často území objeví umělci a mladí kreativní lidé, kteří zde nacházejí finančně dostupné prostředí pro realizaci svých projektů. Skrytý potenciál čtvrtí ale vyhledávají především velcí hráči – developeři a investoři, kteří ve čtvrti začínají budovat nové kancelářské a obytné komplexy, které jsou určeny pro nově příchozí majetnější klientelu.

Postupně se tak zvyšuje atraktivita čtvrti. S tím ale rostou ceny nemovitostí v okolí a tedy i nájmy. Důsledkem toho dochází k vysídlování původních nízkopříjmových obyvatel, především nájemníků, kteří se stěhují zpravidla na finančně dostupnější periferii města. Typicky také dochází k rekonstrukcím starších činžovních domů, kdy původní dostupné nájemní byty nahrazují krátkodobé pronájmy (Airbnb) či luxusní byty. Změny zpravidla nevychází z iniciativy původních obyvatel (přirozený vývoj města), ale z vnějšku – přichází velký investiční kapitál, který lokalitu přetváří ke svému obrazu za účelem co nejvyššího zisku. Tento proces souvisí s financializací bydlení, kdy se z bydlení jako základní životní potřeby stává finanční komodita.

Gentrifikace může být také “symbolická”, kdy čtvrť ztrácí svůj genius loci. Původní sousedské komunity se důsledkem stěhování rozpadají. Lidé se ve své čtvrti přestávají cítit jako doma. Volné plácky a staré továrny nahrazují developerské projekty, které by mohly stát stejně tak v Praze jako v Londýně nebo Šanghaji. Z místního antikvariátu pana Františka se stává Jack´s barbershop a hospodu čtvrté cenové Na růžku nahrazuje pobočka Costa Coffee. Dochází tak k homogenizaci a globalizaci městského prostředí. Nejdříve lidé gentrifikaci často vítají jako pozitivní rekonstrukci a oživení čtvrti, ale během několika let se začínají projevovat i negativní dopady proměny čtvrti, která se stává mnoha skupinám obyvatel finančně nedostupnou a kulturně odcizenou. S tím mizí sociální rozmanitost čtvrti i její paměť.

[1] Procházka začíná v Parku Sacré Coeur, odkud je krásný výhled na Smíchov směrem k Vltavě. Park byl založen v roce 1872 na místě bývalé vinice jako součást dívčího kláštera Sacré Coeur. Z vyhlídky na vrcholu parku je výhled na zelenou střechu obchodního centra Nový Smíchov, Anděl City a další office centra mísící se s klasickými smíchovskými bloky činžovních domů.
@ Jakub Nakládal
[2] O kousek dál pod parkem se nachází mimoúrovňová křižovatka, na které se kříží vyústění tunelu Mrázovka a Strahovského tunelu s Plzeňskou a Kartouzskou ulicí. Ve smyčce této křižovatky se tísní nová bílá kancelářská budova s trochu ironickým názvem Green point. Přehlcenost Smíchova automobilovou dopravou je pro místní jedním z nejdůležitějších problémů. Jan Kremer z místní iniciativy ZaPět v našem podcastu vypráví: „Dnešní situace je tragická kvůli všudypřítomné neregulované dopravě. Lidé všude slyší, že s dopravou nejde nic dělat a tak ani sami nevěří, že by to šlo změnit. Lidé nadávají na zácpy, ale jsou to často sami oni, kteří v ní stojí a tvoří ji. Doprava pak zásadně determinuje celou čtvrť. Městské dálnice rozčtvrtí místo takovým způsobem, že není propustné a jakkoli obytné. Chybí pak společný sdílený prostor, nějaké místo venku, kde by se mohli lidi potkávat.”
@ Jakub Nakládal
„Dnešní situace je tragická kvůli všudypřítomné neregulované dopravě.“

[3] Kolem parku Sacré Coeur v posledních letech vyrostly tři bytové rezidence a staví se zde čtvrtá. Jedna z nich, Rezidence Sacre Coeur 2 v Gabrielské ulici, například nabízí loftové byty a penthausy v ceně kolem třicet milionů korun. Luxusní developerské projekty jsou pro gentrifikaci typické a do stagnující čtvrti přináší nové majetnější obyvatelstvo. Se zvyšováním lukrativity čtvrti a cen bydlení odtud naopak odchází nízkopříjmovější vrstvy obyvatel.

Přilehlý klášter sv. Gabriela v beuronském stylu s kostelem Zvěstování Panny Marie z druhé poloviny 19.století získal do vlastnictví během první republiky stát. Klášter od té doby sloužil České poště a to až do nedávna. Pošta se ale v posledních letech zbavuje majetku a tuto významnou stavbu prodala v aukci soukromému investorovi – firmě Cimex, která sice neprozradila záměr s budovou, ale podle jejího portfolia se bude patrně jednat o hotel.

Někdy se gentrifikace popisuje také jako neoliberální rozvoj města, tedy rozvoj města dle tržních principů a logiky nejvyššího zisku. Veřejný sektor vyklízí pole soukromému sektoru, ať už ve formě privatizací budov a pozemků nebo ve formě neregulovaného územního rozvoje. Soukromý sektor se pak z každého pozemku a domu snaží vytěžit co nejvíce peněz, často na úkor veřejných zájmů jako jsou kulturní hodnoty či dostupnost bydlení.

@ Jakub Nakládal

[4] Z parku pokračujeme Kartouzskou ulicí kolem obchodního centra Nový Smíchov k Ringhofferově paláci. Čtyřproudou silnici lemují bílo-červená zábradlí a velký vjezd do garáží slepé fasády obchodního centra. Prostředí, které spíš připomíná nevlídnou periferii než centrum města.

Ringhofferův palác, bývalá administrativní budova Ringhofferových závodů, je jedna z mála budov, která po slavném podniku zůstala. V polovině 19.století zde založil na místě dnešního obchodního centra František Ringhoffer II. továrnu na výrobu železničních vagonů, později také tramvají. Továrna se vypracovala na jeden z největších strojírenských podniků v Rakousku-Uhersku. Ten byl po první světové válce propojen s kopřivnickou automobilkou Tatra. V roce 1946 byl podnik benešovými dekrety znárodněn a za socialismu se z něj stal národní podnik ČKD Tatra Smíchov. Po roce 1989 byla firma privatizována německému Siemensu a výroba přesunuta na periferii města do Zličína.

@ Jakub Nakládal
„Příklad nezvládnutého urbanismu s jednostranně cílenou exploatací uvolněného a lukrativního městského území.“

V roce 1999 došlo k demolici rozsáhlého továrního areálu a výstavbě dvou nových komplexů. Severně od Plzeňské ulice vzniklo obchodní centrum Nový Smíchov. Při otevření v roce 2001 bylo toto centrum největší budovou svého druhu ve střední Evropě. Svým velkým měřítkem nejenže nezapadá do struktury Smíchova tvořeného z menších obytných bloků, ale také má negativní dopad na malé tradiční obchody v okolí. Jižně od Plzeňské ulice, z bývalé továrny, vznikl kancelářský komplex Anděl City.

V knize Co jsme si zbořili je přestavba Ringhofferových závodů, kterou provázely tahanice o památkovou ochranu shrnuta takto: „Příklad nezvládnutého urbanismu s jednostranně cílenou exploatací uvolněného a lukrativního městského území. Ve fasádě banálního komerčního stánku zůstalo vetknuté torzo zdi zbylé po slavné Ringhofferově továrně.” Toto torzo fasády najdeme v Plzeňské ulici.

Barikády při květnovém povstání v roce 1945 v Plzeňské ulici u Ringhofferovy továrny. @ Archiv hlavního města Prahy
[5] Kartouzská ulice ústí do ulice Štefánikovy, která je severojižní tepnou Smíchova. Na protějším nároží je budova Komerční banky, přezdívaná bunkr, od slavného brutalistického architekta Karla Pragera vybudovaná v letech 1977-1992.
@ Jakub Nakládal

Karel Prager je mimo jiné autorem budov Nové scény Národního divadla či bývalého Federálního shromáždění. Pro centrum Smíchova plánoval velké změny, řadu asanací a novou výstavbu. Nejslavnější je návrh tzv. Města nad městem, futuristické superstruktury betonových obytných bloků, které se měly tyčit nad Košířským údolím.

Praha 5 před pár lety uspořádala k Pragerovým vizím v přilehlé Galerii Portheimka výstavu, kterou komentovala slovy: “Pohled na Pragerovy návrhy může být návodem k otázkám, zda současná podoba okolí Anděla – zbavená původní poetiky i funkce a redukovaná na obchodní zónu – není minimálně stejně problematická jako některé Pragerovy vize. A jestli naopak Prager, který na území bývalé továrny navrhoval i kulturní a společenské centrum, nezacházel s tímto místem v některých ohledech překvapivě citlivěji než ti, kteří jej přetvářeli v minulých dvou dekádách.”
Návrh Města nad městem od Karla Pragera @ Vojtěch Kolář
[6] Další zastávkou je tradiční centrum Smíchova – náměstí 14. října. U něj na Štefánikově ulici leží tři významné budovy. První z nich je již zmiňovaný letohrádek Portheimka, který si pro sebe a svou rodinu postavil slavný barokní architekt Kilián Ignác Dientzenhofer v roce 1728. V 19.století si pak objekt koupili bratři Porgesové z Portheimu, kteří na polovině rozsáhlé zahrady vybudovali továrnu na kartoun. Ta už tu nestojí a Portheimka dnes slouží jako galerie. Hned vedle je největší smíchovský kostel – novorenesanční bazilika sv. Václava vystavěná na konci 19. Století. Naproti bazilice stojí novorenesanční radnice Prahy 5, v níž se nachází Malá Galerie, v níž jsou pravidelně prezentovány projekty související se současnou přestavbou Smíchova.
@ Jakub Nakládal

[7] Současné centrum Smíchova se posunulo před dvaceti lety o dvě stě metrů dál – na Anděl. Ten je historicky významnou křižovatkou, kde se kříží cesty na sever k Malé Straně, na jih k Smíchovskému nádraží, na západ ke Košířím a na východ přes Palackého most k Novému Městu. Dříve zde proudily zástupy dělníků do smíchovských továren, dnes zde proudí davy do obchodních a kancelářských center a další tisíce lidí denně tímto dopravně vytíženým uzlem projíždějí.

Komerčně-kancelářský komplex Anděl City vznikl také na území bývalých Ringhofferových závodů. Oproti obchodnímu centru Nový Smíchov ale pracuje s tradičnějším měřítkem bloků i domů. Problém s převažující monofunkčností, tentokrát administrativní, je ale stále přítomný. Dominantou tohoto komplexu se stala budova Zlatý Anděl od slavného francouzského architekta Jeana Nouvela na místě historického domu s hostincem, který zdobila freska anděla. Dům U Zlatého Anděla zde stával do roku 1980, kdy ustoupil výstavbě stanice metra, tenkrát s názvem Moskevská. Dnešní skleněnou fasádu nárožní věže zdobí postava anděla, která je doplněná o úryvky z textů slavných světových spisovatelů. Příliv dobře placených pracovníků kancelářských budov, tzv. bílých límečků, pak ovlivňuje i podobu parteru města, tedy obchodního přízemí budov. Hospody čtvrté cenové či drobné krámky zde nahradily “meníčkové” restaurace a služby vyšší kategorie.

„Dříve zde proudily zástupy dělníků do smíchovských továren, dnes zde proudí davy do obchodních a kancelářských center.“
@ Jakub Nakládal
[8] V Stroupežnického ulici, u proluky s parkovištěm, se z bývalé truhlárny ve vnitrobloku stala Kavárna co hledá jméno, kde si můžete například dát ke snídani vejce benedikt za 155 Kč. Tato kavárna určená především bohatší klientele a cinzincům nabízí i pop-up bistro a galerii zaměřenou na mladé umělce. Industriální interiér kombinující oprýskané cihlové zdivo s retro nábytkem je klasickým designovým ztvárněním podobných kaváren po celém světě.
@ Jakub Nakládal
Obdobným symbolem gentrifikace, která celosvětově homogenizuje a globalizuje podobu čtvrtí a služeb, jsou barber shopy, tedy luxusní pánská holičství. Jedno z nich se nachází hned vedle kavárny a nese jméno Thomas´s barber shop. Jako většina těchto podniků přebírá jméno i podobu interiéru z anglických vzorů.
@ Jakub Nakládal

[9] Stroupežnického ulice ústí na autobusové nádraží Na Knížecí, v jehož čele stojí Ženské domovy. Funkcionalistický objekt postavený v 30.letech 20.století podle návrhu Josefa Hlaváčka a Vlastimila Lady nechal vystavět spolek “Kuratorium pro zlepšení bytových poměrů mladých žen” pod záštitou Alice Masarykové. Obyvatelky moderní, dostupné a bezpečné svobodárny měly k dispozici utilitární jednolůžkové pokoje či vícelůžkové byty s koupelnou a vařičem. V každém patře byla samoobslužná prádelna a kuchyňka a fungovala zde úklidová služba. Po válce, kdy objekt sloužil jako lazaret německých vojáků, se opět vrátil ženám, kterých zde žilo 1200 v 870 mini bytech. Ty doplňovaly velkorysé společné prostory jídelny, čítárny, promítacího sálu, divadla a tělocvičny.

V roce 1994 MČ Praha 5 pronajala komplex soukromé firmě Akcent, která ji v roce 2001 odkoupila za 130 milionů s tím, že 30 milionů jí bylo odpuštěno, což bylo podivuhodné v kontextu toho, že dříve firma platila nájemné právě ve formě investic do budovy. Jeden byt tak firma koupila v přepočtu za přibližně 150 tisíc korun. Společnost Akcent pak budovu proměnila z dostupné ubytovny pro ženy na kancelářské centrum a hotel. Společné prostory byly přebudovány na kasíno. To dnes po zákazu hazardu na Praze 5 nahradí prodejna Lidl. Přestože místostarosta Jančík (ODS) v roce 2001 ujišťoval, že se ženy nemusí o své bydlení obávat, musely ho nakonec opustit. Z unikátního progresivního projektu dostupného obecního bydlení, jaké už se dnes nestaví, se tak stala jen jedna z mnoha dalších komerčních budov.

@ Jakub Nakládal
Podobný osud komercionalizace postihlo v posledních třiceti letech stovky dalších budov v Praze. Obdobným příkladem je nedaleké kino Sofie, jež zde dnes připomíná pouze zašlý nápis “kino” na štítu budovy, který navíc běžně zakrývá obří billboard. Činžovní dům s kinem Sofie až pro 700 osob byl vybudován kolem roku 1910. V devadesátých letech, éře privatizací a restitucí, byl prostor kina přebudován na kasíno. Dnes zde funguje nonstop sázková kancelář a sportbar.
@ Jakub Nakládal
[10] Od autobusového nádraží je výhled na rozsáhlé nákladové nádraží Smíchov, které je v současnosti brownfieldem, tedy nevyužívaným průmyslovým územím. Již tento rok má začít přestavba území na novou čtvrť Smíchov City, největší jednorázový projekt v historii České republiky. Přestavbu provede developer Sekyra, který mimo jiné chystá v Karlíně přestavbu Rohanského ostrova na Rohan City a část nákladového nádraží Žižkov na Žižkov City. Na podobě Smíchov City se podílí mnoho architektonických studií a má být dle slov developera komplexní a rozmanitou čtvrtí. Z údajů o čtvrti je ale možné zjistit, že zde bude žít pouze tři tisíce obyvatel oproti devíti tisícům nových pracovních míst. Čtvrť tak ani nepokryje bytovou potřebu nově příchozích pracujících, natož aby pomohla řešit bytovou krizi v Praze. V nové čtvrti se počítá pouze s komerční výstavbou bytů vyšší kategorie, ne s výstavbou dostupného bydlení.
@ Jakub Nakládal
První fáze výstavby má začít již tento rok u Ženských domovů, druhá fáze pak bude pokračovat výstavbou směrem na jih k nádraží Smíchov, které se promění na moderní dopravní terminál, do kterého se přesune i současné autobusové nádraží Na Knížecí. Projekt Smíchov City je kritizován místním spolkem ZaPět kromě přemíry kancelářských budov i za nedostatečné dopravní řešení, protože do území přibude velké množství automobilové dopravy, která již dnes Smíchov dusí. Téměř polovinu území na jihu pak zabere velký kancelářský komplex České Spořitelny pro více než tři tisíce zaměstnanců a hotelové ubytování pro manažery.
vizualizace Smíchov City @ Sekyra Group
„V nové čtvrti se počítá pouze s komerční výstavbou bytů vyšší kategorie, ne s výstavbou dostupného bydlení.“

Tradiční industriální a dělnický charakter centra Smíchova tak bude po přeměně nákladového nádraží reprezentovat už jen přilehlý pivovar Staropramen, který zde funguje od roku 1871 a je posledním funkčním průmyslovým pivovarem v Praze. Zlatý věk tohoto podniku byl v meziválečném období, kdy patřil mezi elitu tří největších evropských pivovarů. V období socialismu to byl státní podnik a po revoluci byl privatizován a dnes patří nadnárodnímu pivovarnickému koncernu Molson Coors. Ani tento průmyslový podnik se však nevyhýbá novodobým trendům. Jeho návštěvnické centrum s barem slouží jako zastávka turistického autobusu Hop On Hop Off.

@ Jakub Nakládal
[11] V poměrně obyčejné ulici Na Valentince můžeme dobře vypozorovat současnou proměnu Smíchova. V současné době zde probíhá přestavba třípodlažního historického činžovního domu na sedmipodlažní bytový dům Valentinka, který developer popisuje jako “bydlení bez kompromisů s nádechem původní renesančně-industriální čtvrti, jež je i skvělou investicí”. V Praze se dnes prodává kolem 40% nových bytů na investice, ne vlastní potřebu bydlet. Tento nový trend souvisí s fenoménem financializace bydlení, kdy se z bydlení stává finanční komodita.
@ Jakub Nakládal
Naproti je pak nedávno opravený činžovní dům, který na první pohled nevybočuje z řady dalších. Ale na online platformách jako je Airbnb či Booking zjistíme, že se jedná o “Brewery Apartment”, tedy dům s byty na krátkodobé pronájmy a fungující de facto jako hotel. V této ulici jsou ještě další dva takové domy – “Angel” a “Apartments U Staropramenu”. Často tyto domy poznáme tím, že na zvoncích nejsou jména nebo jsou byty pouze očíslovány. Tyto neoficiální hotely, které jsou ziskovější než nájemní byty, vytlačují původní obyvatele a podílejí se na zvyšování nájmů. Na konci ulice jsou pak dva moderní kancelářské objekty. Jeden z nich vznikl konverzí industriálního objektu s nadstavbou čtyř pater. Přes ulici s ním kontrastuje prázdný chátrající dům, který na svou přestavbu teprve čeká. Tyto kontrasty dvou odlišných světů jsou pro gentrifikaci typické – ilustrují překotně se měnící sociální charakter čtvrti.
@ Jakub Nakládal
[12] Ulice Na Valentince ústí na Hořejší nábřeží, které čekají velké změny. Před pár lety zde vznikla administrativní budova Riverview Smíchov a přímo na nábřeží, v místech dnes veřejně přístupné kamenné pláže, má vyrůst hotel River Terrace s třemi osmipodlažními budovami včetně kongresového centra a Yacht klubu. Část smíchovské náplavky, kde se konají komunitní a kulturní akce, tak má být zastavena ve prospěch soukromého developera. O tom, jak smíchovské nábřeží tradičně patřilo dětem, které si zde hrály, vykládá paní Zora v našem podcastu.
@ Jakub Nakládal
Jen pár desítek metrů od plánovaného hotelu směrem k Palackého mostu měla kontroverzní plány firma Timsbury Capital, která zde chtěla vztyčit šedesátimetrové ruské kolo. To vzbudilo bouřlivý ohlas mezi obyvateli města i odborníky, kteří projektu vyčítali především neadekvátní velikost a nevýhodnou nájemní smlouvu pro město. Je otázka, zda Praha čelící tzv. overturismu (nadměrný, neudržitelný turismus) vůbec podobné turistické atrakce a další hotely potřebuje. Proti oběma projektům vystupuje například Klub Za starou Prahu, kterému vadí zásah do pražského panoramatu a upozorňuje, že nábřeží původně nemělo být vůbec zastavěno, ale věnováno zeleni. U ruského kola byla občanská společnost úspěšná a privatizaci veřejného prostoru s největší pravděpodobností zabránila.
vizualizace @ Dutch Wheels, Timbsbury Capital
[13] Na Hořejším nábřeží je ještě hřiště SK Smíchov, který s přilehlým golfovým centrem Erpet tvoří sportovní areál. Místo něj se zde plánuje nový developerský rezidenční projekt Šemíkův břeh. Místním ze spolku Za lepší Smíchov se nelíbí, že by zeleň a prostor pro volný čas měly ustoupit soukromé luxusní rezidenci. Podle nich by měl být pozemek městem vykoupen a ponechán jako sportoviště či revitalizován v zelenou plochu, když v blízkém okolí vzniká již pět velkých developerských projektů a toto je jediné sportoviště v okolí. Bojí se také zhoršení dopravní situace a životního prostředí. Hluk, prach a smog z rušné čtyřproudové Strakonické ulice se dnes rozptyluje přes nízké sportoviště směrem k řece. Uzavřením Strakonické ulice pětipodlažními budovami tak dojde ke zhoršení životního prostředí pro místní obyvatele.
@ Jakub Nakládal
„Místním se nelíbí, že by zeleň a prostor pro volný čas měly ustoupit luxusní rezidenci.“

[14] Podél ulice Pod Tratí, která je dnes doslova parkovištěm, mají vzniknout další dva developerské projekty – administrativní komplex od společnosti Karlín Group a osmipodlažní bytový soubor od společnosti Gold nemovitostní, které bezpochyby budou v kontrastu s tradiční smíchovskou zástavbou pavlačových domů pro dělnickou třídu.

@ Jakub Nakládal
[15] Procházka končí na ulici Nádražní, kde stojí mezi dvěma železničními mosty budova bývalé sladovny. Ta se v roce 2016 proměnila na funkčně rozmanitý projekt Eternia Smíchov. V podzemí najdeme hudební klub Underdogs´, v přízemí veganskou jídelnu Eaternia a v dalších patrech prostory pro přednášky a akce, zkušebny či kanceláře. Projekt Eternia se snaží propojovat komerční činnost s nezávislou tvorbou. Přestože je do velké míry subkulturním místem, tak se snaží podporovat i místní komunitu – například zapojením se do Iniciativy Za lepší Smíchov, která oponuje necitlivým developerským záměrům. Tento projekt ukazuje, že lze provést smysluplnou konverzi industriálních objektů i bez obřího investora, který areál buď zboří nebo nadstaví obrovským objemem komerčních ploch, aby tak z parcely vytěžil co největší zisk.
@ Jakub Nakládal
Trasa procházky:
Procházka po Smíchově se uskutečnila 7. 3. 2020. Fotografie z procházky a komentáře účastnic a účastníků z diskuse v Eternii Smíchov jsou k dispozici zde.
Vaše komentáře a příběhy nám můžete posílat na pamet@pamet-mesta.cz

Rozhovor

Turistická sezóna už v Praze neexistuje

Apolena Rychlíková

Sociolog Filip Lachmann žije na Praze 1 celý svůj život. Má tak unikátní možnost se touto městskou částí zabývat, sledovat její proměny, zasazovat je do širších procesů vývoje města a globalizace. Co je dnes na „Jedničce“ nejhorší, kolik turistů do Prahy jezdí, kolik dní se tu zdržují a jak mění životy starousedlíků? O tom jsme se bavili v únoru 2020. 

Jak se ze sociologického hlediska vyvíjela Praha 1 v uplynulých třech dekádách?

To se nedá tak jednoduše říct, především proto, že o Praze 1 existuje velmi malé množství studií. Když nemáme studie, můžeme čerpat jen z relativně omezených statistik. Ty nám ale o každodenním životě či o tom, co zač byli lidi, kteří na Praze 1 bydleli, a co zač jsou ti, co tu bydlí teď, tolik neřeknou. Mně se naštěstí podařilo z webu městské části zachránit jednu analýzu sociálního geografa Martina Ouředníčka a sociální geografky Jany Temelové z let 2007–2009, kterou si tehdejší radnice zadala a byla zaměřená na vylidňování jedničky. Tahle analýza má dnes cenu zlata. Dozvíme se z ní, že už tehdy se ukazovalo, že problémy, které řešíme dnes, existovaly ve stádiu zárodku. Smutné na tom je, že se za těch uplynulých deset let absolutně neřešily.

A co za problémy to bylo?

Přílišná doprava, špatná kvalita veřejného prostoru a fyzického prostředí, nevalné životní prostředí nebo částečně bezpečnost. V tom jsme se téměř nikam neposunuli. Je ale dobré všímat si i toho, co v těch analýzách není. To je především problém turismu. Je samozřejmě nákladné dělat reprezentativní výzkumy, zvlášť na takto malém a heterogenním území, takže jediné, co v té analýze v tomhle ohledu je, je anketa. V ní jen pět respondentů ze 189 zmínilo turismus jako příčinu vylidňování a pak ještě čtyři respondenti v jiné otázce jmenovali turismus jako problém jejich lokality. Já si nicméně myslím, že ten turismus byl tehdy schovaný za dalšími fenomény. Dnes je de facto mainstream mluvit o overturismu, tematizovat ho a kontextualizovat ho a vracet se jeho prostřednictvím k dílčím problémům. Přitom ty potíže existovaly, jen se z nich nepodařilo udělat téma. To, co je ale doopravdy problematické, je skutečnost, že se s tím za celých deset let nepohnulo, ale to už se opakuji.

I z tohoto důvodu jsem v roce 2018 inicioval vlastní anketu, a protože má tato metoda hodně omezení, pokusil jsem se otázky formulovat opravdu hodně otevřeně – aby respondenti mohli sami jmenovat hodně věcí, které je štvou. Tím pádem se z toho stal takový kolektivní brainstorming, ze kterého vyplynula řada věcí jako z té ankety před více než deseti lety. Zjednodušeně řečeno, obyvatele Prahy 1 štvou pořád ty stejné problémy a na ně se nabalují další, aktuální kauzy jako třeba právě přebujelý turismus nebo krátkodobé ubytování.

@Petr Zewlak Vrabec

Mluvil jsi o problematice vylidňování, jaká je tedy historie odlivu lidí z Prahy 1?

Praha 1 se jako správní odvod počítá od roku 1961. Tehdy tu bydlelo asi 80 tisíc lidí. Na počátku devadesátých let tu ale bylo už jen 43 tisíc lidí. Ten největší exodus tedy probíhal už mezi šedesátými a devadesátými lety. A důvody odchodu takového množství lidí nemusí souviset jen s negativními trendy, s vytlačováním obyvatel – musíme pamatovat na složitý a do historie sahající proces suburbaniazce Prahy, v té době se ale město především zásadně rozvíjelo a zvětšovalo a v nových čtvrtích se stavělo bydlení kvalitnější, než bylo v centru. Málokdo si to dnes uvědomuje, ale na Praze 1 se nacházelo velké množství substandardních bytů, které často nesplňovaly požadavky na kvalitní moderní bydlení.

Následovalo asi patnáctileté období, kdy populace o další čtvrtinu ubyla, na zhruba 31 tisíc obyvatel. Tady už mluvíme také o vlivech tržní logiky, které odbourávají některé překážky suburbanizace. Dále se však centrum Prahy vylidňovalo i důsledkem skupování nemovitostí a nahrazování bytů kancelářemi, mizení obyčejných obchodů nebo další intenzifikace dopravy. Centrum se jednoduše stává pro původní obyvatele celkem nehostinným prostředím, také proto odcházejí.

„Centrum se jednoduše stává pro původní obyvatele celkem nehostinným prostředím, také proto odcházejí.“

A co poslední roky, jak vylidňování postupovalo?

Poslední fáze proměny populace centrální Prahy nastává v uplynulých patnácti letech, kdy se sice podle statistik vylidňování papírově zastavuje – Praha 1 má pořád nějakých 29 tisíc obyvatel – co je ale důležité: sledujeme neustálý úbytek voličů a voliček. Což je zajímavý ukazatel, který nám říká, že ačkoliv tu je spousta lidí vedených jako ti s trvalým bydlištěm, někdo tu chybí. Snažil jsem se najít příčinu. Rozhodně to není tím, že by tu bylo víc dětí, není tu ani o tolik víc lidí v režimu odnětí svobody. Nakonec zbyla jediná možnost: roste počet cizinců žijících v centru. To je sice trend vlastní celé Praze, na tom by nebylo nic zvláštního ani principiálně negativního, nicméně to znamená, že nadále ubývají starousedlíci a zhruba třetina místních obyvatel neparticipuje na směřování městské části ve volbách. Pro srovnání – v roce 2006 to byla desetina obyvatel bez možnosti volit.

V čem vidíš hlavní důvody pro nespokojenost starousedlíků?

Důvodů je dnes mnoho. Je tu třeba velká nedostupnost bydlení. Když si dnes již bývalá koalice nechávala loni zpracovávat podklady pro utváření nové bytové koncepce, kromě toho, že jejich autorky zmiňují celkový úbytek bytů a strmý pokles obydlených bytů, sociodemografická analýza ukázala na dva zásadní fenomény. Prvním z nich je ubývání žen a druhá přibývání mužů v produktivním věku. Když budeme pátrat po vysvětlení těchto jevů, dostaneme se k hypotéze, že ubývá rodin a na druhou stranu roste migrace, která je motivovaná pouze ekonomicky. Zároveň je unikátní, že v porovnání s celou zemí na jedničce mládne populace mužů a ve srovnání s celou Prahou se tu mění v průběhu let početní poměr mužů a žen. Obvykle je více žen, v roce 2010 se však poměr otočil a počty se od sebe nadále vzdalují. To ukazuje, že tu něco nefunguje a Praha 1 prostě přestává být místem pro život. Kromě nedostupnosti bydlení se mezi ty další problémy řadí zhoršená dostupnost některých služeb, problémy s životním prostředím a s tím související přehlcenost dopravou. A samozřejmě obecně dlouhodobé proměny vstřícné k turismu a nevstřícné k místním, celková přeplněnost fyzického prostoru.

@Petr Zewlak Vrabec

Co se pak s tou čtvrtí děje, co odchodem svých původních obyvatel ztrácí a jaké jsou predikce do budoucna?

Všichni trochu žijeme v představě, že stabilizovanou společnost představuje širší střední třída, a že nějaký ideál místa, určeného pro klidné soužití, tvoří zase rodiny. Ve městech jsou na tyto skupiny navázané i služby nebo veřejná infrastruktura. Pokud se tohle začne nabourávat, začnou se místní komunity rozpadat a izolovat. Jednou z příčin izolace je například i zmenšování rodin – dříve na Praze 1 žily častěji širší rodiny s celým příbuzenstvem, dneska je to spíš vzácnost. Lidé se tím stávají opuštěnější a je otázka, nakolik může ve městě ten normální život protkaný rodinnými vazbami suplovat třeba život spolkový.

Když jsem svou starší dceru dávala do školy, byla jsem jedna z mála, kdo ji měl jako skutečně spádovou a kdo v této části skutečně bydlí. Dost mě to tehdy překvapilo. Ostatní dojíždějí z celé Prahy. Napadlo mě, jak to bude postupovat a co to může znamenat pro lidi, kteří tu pracují právě třeba ve školství…

Podle mě bude lokalita centra města stále atraktivní, hodně lidí tu navíc pracuje, i proto jsem umisťují své děti. Je ale zajímavé, že když jsem chodil do školy já, v devadesátých letech, byla ta situace úplně opačná. Měl jsem snad jen jednoho spolužáka mimo Prahu 1.

Na Prahu 1 se dnes obecně díváme jako na místo, kde vlastně je normální a má být normální platit horentní sumy za nájmy, kde nemají normální lidé žít, kde má všechno ustoupit byznysu a turismu. Kdy se tento přístup objevil?

Aktuálně existuje představa, že jednička je jen pro bohaté a pro úspěšné. Ale zážitky většiny z nás, kteří tu nějakou dobu žijeme, ukazují, že je tento narativ vybudovaný uměle, není to prostě pravda. Historicky často luxus bydlení na Praze 1 končil u vysokých stropů. Když jsem jako dítě přijel do domu na Roztylech, kde bydlel kamarád, byl jsem úplně u vytržení, že mají garáž, velké pokoje a všechno nové a hezké. My tady třeba žili ve zdánlivě honosných domech s historií, ale zároveň často v domech mizerně udržovaných. Třeba život na Malé straně je životem mezi paláci a domy, kde původně bydleli nejobyčejnější lidé. I v pozdější době lidé neměli třeba záchody v bytech, ale na chodbě, v bytech byly jen nějaké výlevky. Nebylo to pravidlem, ale bylo to relativně běžné. Nicméně problém Prahy 1 je i v tom, že má několik navzájem odlišných čtvrtí s různou kvalitou bydlení. Dohromady jsou dost nekompaktní.

Můžeš to nějak vysvětlit?

Tak třeba Hradčany vůbec neplní funkci města. Malá Strana se vyznačuje větším množstvím takových těch „hrdých“ starousedlíků a domy tu nejsou tak veliké, Staré Město a Josefov jsou zase centrem památkové zóny a Nové Město se považuje za downtown Prahy a odjakživa to tam žilo, bylo to centrum zábavy, obchodu, kultury. Navíc jsme jediná městská část rozříznutá Vltavou. Je až k podivu, že existuje nějaká sounáležitost obyvatel k té samotné městské části.

Je něco, za co by se obyvatelé Prahy 1 stavěli a dokázali se kvůli tomu opravdu semknout?

Já teď vidím takové semknutí kvůli overturismu. Z Prahy 1 se stává rezervace určitého druhu obyvatel, a my ostatní, kteří tu zůstáváme, se každý den pohybujeme mezi naprosto bezprecedentní masou cizinců. Dříve jsme tyto obrazy znali z jiných světových metropolí a najednou je to tu a my nevíme, jak se k tomu stavět a jak to řešit.

„Z Prahy 1 se stává rezervace určitého druhu obyvatel, a my ostatní, kteří tu zůstáváme, se každý den pohybujeme mezi naprosto bezprecedentní masou cizinců.“

Co stojí za tak masivní oblibou Prahy u turistů?

Na to neexistuje jednoduchá odpověď, těch faktorů je mnoho: od popularity piva po levné letenky, bezpečnost, která byla důležitá obzvlášť v období teroristických útoků. Turismus současnosti je totiž založený v první řadě na užívání si a pohodě, ne na poznávání. A bezpečnost k té pohodě patří. Je zároveň evidentní, že Praha takový masivní nástup turismu nezvládá.

Ono to spíš donedávna ani nebylo téma: turismus tu byl vnímaný nekriticky, politické síly mu šly spíš maximálně naproti…

To je právě ten zásadní problém: vytvořil se naprosto neproniknutelný narativ toho, že z turismu jdou peníze, že centrum se má ukazovat a obytná funkce Prahy 1 se tím úplně upozadila. Jako by lidé odjinud mluvili jiným jazykem než my odsud. Praha 1 navíc ještě musela soutěžit s ostatními funkcemi: v určité době ustupovala administrativní funkci centra, takže mnoho domů, ve kterých byly byty, dnes slouží jako lukrativní kanceláře. V minulosti to vedlo k vystěhovávání celých rodin a celých domů. Potom má Praha 1 také důležitou institucionální, ekonomickou a kulturní a samozřejmě památkovou funkci. A nejvíc jedno byla politikům bohužel ta obytná.

Jaký je vůbec poměr lidí, kteří tu žijí oproti těm, kteří tu pracují anebo město navštěvují jako turisté?

Mluví se zhruba o 200 tisících lidech, kteří se v centru Prahy denně pohybují. Zároveň lidé, kteří tu oficiálně mají trvalé bydliště, tu bydlet nemusí a zase jiní tu bydlet můžou. Je celkem známé, že lidé, kteří tu mají ve vlastnictví byt, tu dnes už ani nežijí, ale trvalé bydliště si nechávají – třeba z důvodu parkování. A je také běžné, že pokud se tyto byty nacházejí v turisticky exponovaných lokalitách, pronajímají je dnes původní majitelé jako hotelové pokoje – ono to totiž ne vždy jde udělat jinak, normálně se na takových místech žije opravdu velmi těžce.

Pokud se ale do něčeho ta proměna obyvatel bude vepisovat skutečně výrazně, budou to nejspíš volby. Vyvstává otázka nad legitimitou hlasů, pokud ve volbách hlasují i lidé, kteří tu vůbec nežijí, nebo kteří tu jen podnikají…

Tady vyvstává nějaký rozpor legality a legitimity, jenže to se nedá prakticky vůbec řešit. Já si nicméně nemyslím, že by zatím měl odliv obyvatel na volby tak velký vliv. Zajímavé byly zejména poslední volby – vyhrála čtyři uskupení, která se dala v době voleb považovat za občanská. To znamená, že dokud tady bude poslední starousedlík, nebudou to tu mít ti politici, kteří se snaží tu nesmírně lukrativní oblast vytěžit, vůbec lehké. I na tom relativním málu starousedlíků si na Praze 1 vylámali zuby matadoři jako Lomecký nebo lidé od Babiše.

Jaká skupina obyvatel na Praze 1 je nejvíce ohrožená vymístěním?

Obecně jsou tu nejohroženější lidé v nájemním bydlení. Asi dvacet procent obecního nájemního bydlení je kritický bod, pod který by se města neměla dostat, aby dokázala udržet dostupné bydlení pro širší vrstvy na snesitelné hranici. Když tato procenta klesají, vzniká například problém s pracovní mobilitou, s tím se může řetězit rozklad místních komunit na úroveň, která je pro vedení kvalitního života nesnesitelná. Jedna městská část sice není izolovaná od ostatních, když ale v nějaké lokalitě odstraníme dostupné bydlení, zahráváme si s přirozenou místní obměnou obyvatelstva a mizí nám sociální mix, potřebný pro její běžné fungování.

Z konkrétních skupin z Prahy 1 mizí především ženy, jak ukazují statistiky, pravděpodobně tedy celé rodiny. Teď je otázka, kdy je to cenou bydlení a kdy už tu žít prostě nechtějí z výše popsaných důvodů.

„Z konkrétních skupin z Prahy 1 mizí především ženy, jak ukazují statistiky, pravděpodobně tedy celé rodiny.“
@Jakub Nakládal

Často se říká, že je Praha bohaté město. Ale prokapává toto bohatství do každodenních životů lidí, kteří tu žijí?

Dnes zažíváme raketový nárůst počtu turistů, což by teoreticky mělo znamenat i raketový nárůst příjmů, které jsou na tom městě vidět. Jenže i laický pohled napoví, že se ty peníze zpátky do města v dostatečné míře nevracejí. V některých oblastech je situace až komicky tristní. Když si třeba vezmeme směšnou výši poplatků za ubytovací kapacity. Dnes tvoří 15 korun, respektive 21, sněmovnou prošlo zvýšení na 50. Takové Benátky začínají na třech euro a ve dnech, kdy budou přeplněné, chystají trojnásobek. Proč to u nás nejde? I lidé, kteří cestují do Prahy, mají cestovní rozpočty, které by klidně snesly městskou daň ve výšce sto, sto padesáti korun, což by Praze přineslo stovky milionů. Jenže ne, my raději tyhle peníze přenecháme turistickému balastu. A nenarážím tím na „zužitkování“ Airbnb – tam není řešení legitimizovat hotelové ubytovávání v bytových domech a vybírat z toho poplatky, naopak, je nutné podpořit místní a nabídnout městu možnost regulace.

Jen za minulý rok navštívilo Prahu podle oficiálních čísel 9 milionů turistů. Jsou tato čísla konečná? Jak se počítají právě platformy jako Airbnb?

Ta čísla se odvozují od hromadných ubytovacích zařízení, kde nejsou tzv. krátkodobé pronájmy, takže to číslo není konečné. Reálně tu těch lidí bylo mnohem víc, už jen kvůli jednodenním turistům. Můžeme klidně uvažovat o dvanácti, třinácti milionech lidí, kteří se do Prahy vypravili jako turisti. Průměrně se tu lidé, o kterých víme z oficiálních statistik, zdrží na 2,4 noci, což potvrzuje trend víkendových návštěv.

Jaké jsou další trendy, týkající se turismu?

Především přestává fungovat něco jako sezóna. A to je katastrofa, člověk si nemá šanci oddychnout. Vrchol je vždy v červenci a srpnu, dnes ale máme děsivá čísla hned začátkem roku.

Overturismus dopadá i na samotné turisty, takže sem přijíždějí stále více v měsících, které pro ně dřív nebyly atraktivní. Hodně z nich už nechce jezdit do letní přecpané Prahy a možná tu ani nenajdou vhodné ubytování. I proto jsem hodně skeptický k nápadu, že by mohlo fungovat rozkládání zátěže během celého roku, nebo posílání turistů do dalších čtvrtí. To způsobí destrukci dalších místních komunit. Pokud se Vyšehrad stane druhým Pražským Hradem, nejvíce to odnesou lidé bydlící kolem Výtoně. Další nárůst bude znamenat, že i další městské části blízko od centra se budou, podobně jako Praha 1, zvolna vylidňovat.

„Jsem hodně skeptický k nápadu, že by mohlo fungovat rozkládání zátěže během celého roku, nebo posílání turistů do dalších čtvrtí. To způsobí destrukci dalších místních komunit.“
@Petr Zewlak Vrabec

Když mluvíme o gentrifikaci, řeší se i její symbolická podoba: lidé ve svém bydlišti už necítí jako doma. Pak má i tu reálnou podobu: čtvrtě se mění, s tím přicházejí noví obyvatelé a ti staří často musí odejít. Jaká tebe osobně více znervózňuje, budeme-li se bavit o Praze 1.

Musím přiznat, že se samotným termínem gentrifikace mám problém. Je to anglosaský koncept přenesený na naše podmínky a občas se používá divným způsobem: trajektorie českých měst jsou totiž jiné, všechno je pomotané porevolučním vývojem. První dekádu po revoluci to město měnily hlavně kanceláře a privatizace majetku, dnes je to zase extrémní turismus. Problém ale je, že Praha 1 nebyla v posledních padesáti letech typická jen pro svou obytnou funkci – byť tu lidé samozřejmě bydleli a bydlí. Pod gentrifikací si často představujeme nějakou proměnu, která pak lidi vytlačuje – ať už ekonomickou, že už si nemohou dovolit někde bydlet, nebo kulturní, že se tam už necítí dobře. Ale na Praze 1 se pohybujeme mezi institucemi, vládní čtvrtí, obchodní čtvrtí a dalšími, nekompatibilními celky. Pokud máme mluvit o gentrifikaci na Praze 1, tak to jde spíše u jednotlivých, více obytných čtvrtí, než u celé městské části. Zároveň v řadě míst Prahy 1 nevytlačují ten normální život cool, hipsterské a unifikované kavárny pro bohatší vrstvy, ale odpudivé a předražené obchody, orientované na turisty.

Takže bychom se měli bavit spíše o turistifikaci, neoliberálním rozvoji města, komodifikaci? A netýká se možná nejvíc ze všeho toho veřejného prostoru? Dnes na Kampě nebo na Střeleckém ostrově nemůžeme trávit čas sezením venku, protože ten prostor je přeplněný turisty. Přicházíme o prostory, které pro řadu z nás ještě nedávno byly jednou z možností, jak uniknout z ruchu centra…

Na veřejném prostoru a jeho znedostupnění se dá oveturismus popsat celkem ukázkově. Jsou místa, kam se už prostě nedá jít, přestože ještě nedávno se jednalo o vcelku klidná místa. Třeba náplavka v Cihelné ulici, to je ta náplavka Mánesova mostu. Je odsud nádherně vidět Karlův most a také tu jsou labutě. Dřív jich tu tolik nebylo, ale protože je lidé krmí, tak se sem naučily létat a dnes je z toho labutí masakr. Postup zahlcování toho místa byl ukázkový: začaly se tu fotit asijské nevěsty, zajížděly sem přes zákaz pseudohistorická auta, která mají ve skutečnosti techničáky na traktory, a spousta lidí si všimla, že je to místo ideální na fotku, takže je teď 365 dní v roce zasypané turisty se selfie tyčemi. Všichni krmí labutě a fotí je na popředí Karla mostu. Z náplavky a přilehlého parku zůstal nehostinný, nepříjemný prostor: všechno je tu rozšlapané, tráva bez šance vyrůst, je tu nepořádek. Pro mě to přitom bylo srdcové místo, kde jsem se ještě v předminulém roce dost angažoval a snažil se přesvědčit komunální politiky nebo Povodí Vltavy, abychom o to místo lépe pečovali. Ono se to stejně nepodařilo, už se to nestihlo. Stačí si otevřít Instagram, zadat #prague #swan a #charlesbridge a zjistíte, co se stalo. Těch fotek je tam snad milion.

A co s tím vším může dělat město? Případně, co se dá dělat v situaci, kdy má Praha stejně turistů, jako Berlín, který je třikrát větší?

Overturismus se musí chápat na dvou úrovních: kvantitativní, tedy že lidí je na některé lokality zkrátka moc a nedá se v nich normálně fungovat, a kvalitativní ve smyslu toho, že s sebou přináší mrzké typy podnikání a generuje poptávku po věcech, které ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Takoví turističtí podnikatelé se ale nemusí nijak snažit, nemají odpovědnost k místním, jde jim jen o co největší zisk, který je díky nekonečnému přívalu turistů zaručený. Masáže, trdelníky, zlodějské bankomaty a restaurace, směnárny, pseudohistorické samohyby – tohle všechno se uživí, protože turistů je tu na to dost. A je dokonce jedno, jestli je třeba někdo podvede, za chvíli přijde jiný hejl. Je to perpetuum mobile, které neskončí bez toho, aniž by sem přijíždělo míň lidí a turismus byl méně instantní.

Neexistuje jiné řešení, než snížení počtu turistů a efektivnější práce s těmi, kteří tu zůstávají třeba na delší dobu. Jak se to dá prakticky udělat, tu bohužel zatím nikdo neví, nebo to jasně neartikuloval, protože Praha jako město (natož Praha 1 jako městská část) zatím nemá ani žádnou relevantní analýzu situace overturismu v Praze, takže nemá ani možnost vytvořit koncepci, která by problém řešila. Taková koncepce by měla být maximálně komplexní, jako když se bavíme o klimatické změně. My dnes v Praze totiž čelíme „turistické změně“ a její skutečnost bychom měli promítat do veškeré politiky a pořádně s ní pracovat tak, aby na ní netratili místní.

@Petr Zewlak Vrabec

Během posledních týdnů od našeho rozhovoru se situace trochu poměnila. Dovolím si tedy pár doplňujících otázek: Celým světem zmítá v této době pandemie koronaviru. Najednou vidíme i Prahu úplně jinak: je prázdná, byty Airbnb se zoufalí majitelé snaží uplacírovat na realitních webech, v ulicích je klid, většina produktů a služeb pro turisty nefunguje – žádní tu vlastně nejsou. Co nás situace kolem pandemie učí o overturismu?

V první řadě vyvolává současná situace (vedle toho lehce mrazivého pocitu) nostalgii. U starších ročníků je Praha najednou městem, které znali zamlada – se všemi negativy. Pro mě už je to spíš jen matná připomínka 90. let, kdy se turistický průmysl teprve rozvíjel a Karlův most se dal přes den pohodlně přejít. Není ale nad čím jásat, protože tento stav není nic, co by si kdokoliv soudný kdy mohl přát. Je to možná zvláštní, mluvit teď o turismu ve městě, ve kterém přestal fakticky zničehonic existovat, ale je třeba říct, že se nacházíme ve zlomové fázi, při níž hrozí, že až krize odezní – a ona odezní – bude na tom centrum Prahy ještě hůř než doposud.

Můžeš to nějak specifikovat? 

Nemluvím teď jen o katastrofálním propadu příjmů soukromé i veřejné sféry, protože na loňská čísla se budeme vracet ne měsíce, ale celé roky. Ti, kteří své obchody a služby nezaměřovali primárně na turisty, a doteď kvůli nízkému počtu bydlících obyvatel vycházeli jen tak tak, možná budou muset zavřít. Tedy pokud jim městská část, město nebo stát nepomohou – třeba tím, že jim odpustí nájmy za dobu nejpřísnějších omezení. To se může následně odrazit na ochotě místních tu dále bydlet.

V tuto chvíli ale nikdo neví, co bude krize související s koronavirem pro podnikání na Praze 1 znamenat. Vymaže pandemie luxusní obchody z Pařížské? Udrží se jen provozovny s pofidérním zázemím, prodávající turistické cetky, protože jejich provozovatelé dokázali vytvářet před krizí enormní zisky? Nebo se z různých bezpečnostních důvodů zbortí trh s pronájmy bytů hotelového typu a začnou se sem stěhovat noví nájemníci, kteří podpoří místní obchod? Nevíme. Jisté je jenom to, že se Praha 1 změní. A myslím si, že v tom budou hrát velkou roli místní samosprávy.

Umíš si představit i něco pozitivního? Je možné, že se z krize naopak poučíme a do budoucna se nám podaří přehodnotit některé zaběhnuté zvyky? 

Kanadská novinářka Naomi Klein mluví v těchto dnech o pandemické šokové doktríně”. Připomíná nám, že v dobách „šokové situace často dochází ke zneužití zmatení veřejnosti a jsou (za jejího potlesku) protlačována opatření, která mají zachránit ekonomiku z doby minulé, často nezdravou, v dnešním kontextu špinavou a směřující naši planetu ke klimatické katastrofě. V jejím podání z těchto opatření profitují zpravidla ti na vrcholu, zatímco náklady nesou chudí a střední třída. Myslím si, že to může fungovat stejně i v malém – konkrétně na historickém jádru Prahy.

Dlouhodobě tvrdím, a z našeho rozhovoru je to asi patrné, že je centrum Prahy nezdravé. A stejně jako se před nemocí nejlépe chrání zdravé organismy, ty nezdravé jí naopak mohou snáze podlehnout. Když tedy půjde podpora lokálního ekonomického prostředí tím směrem, že dojde primárně k záchraně atrakcí a podniků, které proměnily centrum města v místo k nežití, nebo měly na život v naší městské části jasně negativní dopady – znečišťující a hlučné provozovny pro turisty, přerostlé předzahrádky obehnané plexiskly, návykové bedny v „kasinech” a další, podobné věci, doplatí na to hlavně místní. Bude důležité tento proces bedlivě sledovat. Každé rozhodnutí bude muset být podpořeno jasnými a nerozporuplnými čísly a analýzami toho, jaké jsou přínosy a náklady každé jedné atrakce dusící ještě před pár dny život rezidentů. Nenácházíme se v bodě nula, ale máme jedinečnou šanci, abychom se znovu nedostali do slepé uličky overturismu. Najdeme k tomu ale odvahu?

@Petr Zewlak Vrabec

Filip Lachmann

Rodilý Malostraňák, otec jednoho dítěte a sociolog, narozený v roce 1986. Vystudoval v Praze sociologii se zaměřením na teorii, dlouhodobě provozuje časopis Sociální teorie a občasně publikuje v dalších periodikách. V posledních letech se vedle dalších témat zaměřuje na dění v centru Prahy. V roce 2018 kandidoval v komunálních volbách na Praze 1 za Zelenou pro jedničku. V následujícím roce působil ve dnes již zrušeném Výboru pro kultivaci a oživení památkové rezervace a krátce také v redakční radě radničního časopisu.

 V domě na Václavským náměstí č.p. 51 bydlelo spousta dětí. Běhali jsme s nimi po dvorku, čutali si o zeď, vydávali se na výpravy do Café Miláček, kde jsme kradli cukříky. Když nás matky svolaly na nákup, chodilo se do obchodu naproti, myslím, že je tam dodnes, jen ceny jsou asi násobně vyšší. Taky si pamatuju, jak zábavný bylo procházet z tichýho dvora, kde byly v noci slyšet netopýři a kafky a kde občas ve výřezu nebe proplula vzducholoď, ven na rušný náměstí…

JONÁŠ, VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ

Byla jsem po léta nájemnice v jednom ze žižkovských domů a nakonec jsme museli odejít. Majitel začal nájem vypočítávat podle “průměrné částky”, do které prostě přidal i hladinu krátkodobých pronájmů. Žižkov se svou polohou stal novou turistickou čtvrtí a komodifikoval většinu svého buřičství.

MONIKA, ŽIŽKOV