Skip to content

Kontexty

Jak se Praha proměňuje?

Procesy, které můžeme už nějakou dobu pozorovat v Praze, se odehrávají v širokém globálním kontextu. Jak s nedostupným bydlením, gentrifikací, komodifikací bydlení nebo třeba s masovým turismem souvisí globální finanční trhy? Jak se do naší polistopadové politiky bydlení vepsala privatizace a restituce? Proč se Pražané ve svém městě přestávají cítit jako doma? A co se s tím vším dá vůbec dělat?

MICHAL LEHEČKA, TOMÁŠ HOŘENÍ SAMEC

Praha prošla v posledních čtyřech dekádách zásadními proměnami. Město, jež bylo po více než století z velké části založeno na průmyslové výrobě na okraji širšího centra města (Karlín, Vysočany, Smíchov, Holešovice, Hostivař), hledalo po pádu socialistického režimu cesty, kam se ubírat dále. Během 20. století pražská populace nekolikanásobně narostla a město se rozlilo do krajiny, kde postupně pohltilo původní vesnice. Intenzivní socialistická výstavba v těchto částech města vytvořila modernistický prstenec sídlišť, která z dnešního hlediska představují zásadní způsob bydlení ve městě, protože v panelových domech v Praze žije více než třetina obyvatel.  I přes to, že bytová situace v Praze nikdy nebyla ideální a o různých podobách nedostatku bydlení je možno hovořit napříč 19. i 20. stoletím, socialistickým plánovačům se podařilo alespoň přiblížit dobové poptávce po bydlení výstavbou několika set tisíc bytových jednotek.

Bytová situace se začala razantně proměňovat s ekonomickou i bytovou transformací po roce 1989. Privatizace stavebního sektoru vedla k nižší koordinaci stavebního trhu a průmyslu. Zejména ceny nových nemovitostí začaly stoupat a vytvářet neregulované tržní prostředí, které nepříliš pružně reaguje na dynamický vývoj poptávky po bydlení. Bytová výstavba i přesto vydržela držet krok s populačním vývojem Prahy až do počátku druhého desetiletí 21. století. Kromě privatizace bytů a stavebního sektoru hrála roli při vytváření specifického systému bydlení také částečná regulace nájemního bydlení trvající od 90. let až do roku 2012. Ta pomohla vytvořit tzv. “duální trh” s nájemním bydlením: část trhu s regulovaným nájemným, kde majitelé nemovitostí argumentovali, že není možné za dané nájemné nemovitosti ani udržovat a druhou část s tržním nájemným, které bylo výrazně vyšší, ale také nejistější. Nicméně ani zrušení regulace výrazně nepřispělo k dostupnějšímu bydlení. Od roku 2016 ceny nemovitostí v Praze stoupají nebývale strmně, především pod přílivem nových obyvatel a nedostatečné výstavby finančně dostupného bydlení například bydlení obecního či družstevního.

Hoření Samec (ed.): Jak zajistit dostupné bydlení? (2018). Sociologický ústav AV ČR v.v.i.

Orcígr, Nákládal a Záhumenská: Analýza bytové situace v Praze: Co stojí za krizí bydlení a jaká jsou řešení (2018). Arnika.

Ouředníček a Temelová (eds.). Sociální proměny pražských čtvrtí. (2012). Praha: Academia.

V čem tkví „úspěch“ Prahy?

Praha je obětí vlastní úspěšnosti. Původně průmyslové město se po roce 1989 s probíhajícím přechodem k tržnímu hospodářství a důrazem na privátní vlastnictví průmyslu začalo proměňovat do městské struktury, která se pozvolna přibližuje městům kde oslaboval průmysl na úkor služeb už od 60. let 20. století. Prakticky ihned po transformaci se město stalo sídlem mnoha mezinárodních korporací, bankovních domů i právních firem. Atraktivita Prahy pro zahraniční kapitál dlouhodobě vede k tomu, že fungování města směřuje ke stavu, kdy je o Praze možné hovořit jako o post-industriálním městě. Takové město definuje především stav, kdy většina městské produkce a práce probíhá v sektoru služeb, marketingu, či kreativních odvětví. S otevřením hranic se Praha stala také městem nekonečného proudu turistů. Počet turistů, kteří se ubytují v hotelech se od roku 1989 zvýšil více než šestinásobně – z 1,2 milionu návštěvníků v roce 1989 na zhruba 8 milionů v roce 2019. Praha se tak stala pátým nejnavštěvovanějším městem v Evropě a konkuruje takovým městům jako je Amsterdam, Paříž či Berlín. Počet turistů díky oficiální politice cestovního ruchu v Praze i nadále stoupá, nad hranice udržitelnosti.

„Počet turistů, kteří se ubytují v hotelech se od roku 1989 zvýšil více než šestinásobně – z 1,2 milionu návštěvníků v roce 1989 na zhruba 8 milionů v roce 2019.“

Tak se z Prahy a jejího okolí stala šestá nejbohatší oblast v Evropě. Každý úspěch má ale i svou odvrácenou stranu. Praha se pohybuje v začarovaném kruhu. Nehledě na to, že její kapacita není nekonečná, přitahuje stále více kapitálu, služeb a lidí. Tento proces ve svém důsledku vytváří enormní tlak nejen v oblasti rozvoje města a politiky bydlení, ale i ve sféře vztahů mezi obyvateli města, turisty nebo těmi, kteří dojíždí za prací a vliv má také na podoby sousedského života. Sousedské komunity pozvolna mizí, nově příchozí a movitější pracovníci vytlačují starousedlíky, turisté zásadně ovlivňují kvalitu života v dříve rezidenčních oblastech a veřejný prostor v některých čtvrtích připomíná spíše než město pro lidi, rádoby historický skanzen.

Lachmann: Nadměrný turismus jako globální rostoucí problém. 2019. Sociální teorie.

Jak se změnil náš přístup k soukromému vlastnictví?

Pokud lze poslední tři desetiletí rozvoje naší republiky definovat něčím jiným, než snahami o rozvoj demokratického zřízení, je to určitě proměna možností co se týče soukromého vlastnictví. Zatímco za socialismu bylo tyto možnosti relativně omezené, tak s nástupem kapitalismu tyto možnosti – pro řadu lidí sice jen teoreticky – rostou. Zároveň se soukromé vlastnictví stává preferovaným způsobem správy majetku oproti kolektivnímu (například družstevnímu) či veřejnému (státnímu či obecnímu). Privatizace jako proces převodu původně státního či družstevního vlastnictví do rukou fyzických i právnických osob, občanů a firem způsobila, že ostatní formy vlastnictví začínají být stále vzácnější. Tento stav, kdy ve společnosti hraje zásadní roli hegemonie soukromého vlastnictví, nazývá odborná literatura privatismem (Hirt 2012). Pod vlivem po-revolučního přesvědčení o nevýhodnosti a neproduktivitě veřejné správy majetku, se soukromé vlastnictví stalo zvláštně chráněnou doménou, které prakticky nelze kritizovat, aniž by kritik nebyl označen za “sociálního inženýra”. Vzpomeňme nedávné diskuse o privatizaci zbytku bytového fondu ve vlastnictví města, kdy byly mnohými politiky jakékoli snahy o zastavení či regulace zbylých privatizací označeny za “komunistické experimenty”.

Privatismus, jako všeobecná tendence společnosti směřující k touze soukromě vlastnit, tak na trhu s bydlením vytvořil zásadní nerovnováhu. Hlavní město Praha a městské části tak v současné době vlastní méně než 5% celkového bytového fondu ve městě. Situace je podobná i jiných post-socialistických městech a státech (například v Litvě je poměr soukromého vlastnictví 97% vůči 3% veřejného).  Paradoxní je pražská situace v porovnání s městy která socialistickou minulost nemají a privatistické tendence zde mají daleko pozvolnější a regulovanou historii – ve Vídni, Amsterdamu či francouzských městech, poměr obecního a různých forem „družstevního“ bydlení představuje desítky procent bytového fondu, někdy dokonce i polovinu celého bytového fondu, protože vědí, že jen trh dostupné bydlení nezajistí.

Hirt, Sonia A: Iron Curtains. Gates, Suburbs and Privatization of Space in the Post-Socialist City. (2012). Oxford: Wiley-Blackwel

Co Praze přinesla privatizace bydlení?

Po převodu státních a podnikových obytných objektů po roce 1990 se dostala velká většina bytového fondu do vlastnictví buď restituentů, nebo v případě nemovitostí vystavěných během socialismu do vlastnictví měst a obcí. V Praze tak většina bytů, které vlastnily podnikové správy, během velmi krátkého období skončila v držbě Magistrátu hl. m. Prahy. Vzhledem k tomu, že město v letech po transformaci nemělo prostředky na správu a údržbu nemovitostí, přikročilo prakticky obratem k politice privatizace bytového fondu, především do rukou nově vznikajících kolektivních subjektů – nejčastěji bytových družstev a společenství vlastníků nemovitostí.

Nehledě na rychlost či pozvolnost procesu převodu vlastnictví, vytvořila privatizace bytového fondu prostředí, které podporuje rezidenční stabilitu města. Velká část obyvatel díky kombinaci privatizace a privatistického smýšlení vlastní byt, dům či družstevní podíl v bytovém domě. K majetku se tak  dostali za velmi výhodných podmínek hluboko pod tržní cenou. Především první privatizované byty byly prodávány zájemcům za cenu zhruba desetkrát nižší, než byla tehdejší tržní cena. V dnešní době je poměr mezi tržní cenou a cenou privatizovaného bytu sice menší, nicméně stále představuje slabý podíl hodnoty těchto bytů. Postupná privatizace však přinesla ještě jeden efekt: v prostředí, kde většina obyvatel vlastní byt, vytváří tlak a konkurenční prostředí mezi těmi, kteří byt nevlastní, nechtějí vlastnit, nebo si jeho koupi nemohou v současných cenových relacích nemohou dovolit. Přílišná privatizace veřejného bytového fondu tak negativně dopadá především na nízkopříjmové obyvatele města a také na nově zakládané domácnosti, což jsou často mladí lidé.

Němec: Stav a vývoj obecního bytového fondu v městských částech hl. m. Prahy. (2019). Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy.

Kam mizí někteří sousedé?

Asi všem z nás se někdy stalo, že se musel z různých důvodů stěhovat. V posledních letech kvůli privatizaci obecních bytů, přílivu nových lidí do města a všeobecnému nedostatku bytů na trhu s nájemním bydlením dochází k situacím, kdy se lidé jsou nuceni vystěhovat přes to, že nechtějí. Takové způsoby nechtěného vystěhování mají různé důvody, ale tyto mohou být nejčastější: 1) majitel bytu či celého domu dlouhodobě zvyšuje nájem nad míru, která je pro některé domácnosti únosná. V posledních letech tak začíná být kromě nízkopřijmových rodin či seniorů ohrožena i městská střední třída; 2) majitel chce svůj byt více zhodnotit či využít jinak a tak se rozhodne smlouvu dál neprodloužit. Důvody mohou být různé: touha pronajmout byt za vyšší cenu, nabízet jej prostřednictvím digitálních platforem sdíleného bydlení turistům a nebo nemovitost jednoduše prodat do soukromého vlastnictví za cenu, která je pro nájemníky nedostupná. Díky všeobecnému nedostatku bytů, ale samozřejmě může být neprodloužení nájmu potřebou využít byt pro sebe či své rodinné příslušníky.

Souhrnně se tento jev, kdy jsou nájemníci proti své vůli nuceni opustit své domovy a hledat nové místo, nazývá “vymístění”. K vymístění v současné době dochází především ve čtvrtích, jejichž aktraktivita z hlediska života, stoupá. V pražském prostředí se jedná především o čtvrti jako Letná, Holešovice, Karlín, Vinohrady, Žižkov, Nusle, Smíchov, Dejvice, ale i čtvrti historického jádra města.

Proč zmizel holič, drogerie a ta hospoda na rohu?

Každé město a jeho čtvrti se vyvíjí. Některé stagnují, jiné vzkvétají. Proces, kdy jsou postupně revitalizovány dříve zanedbané či stagnující oblasti nazýváme “gentrifikace”. Existuje více teorií, jak takový jev vzniká. Na jedné straně se někdy se setkáváme s gentrifikací, která je způsobena přílivem mladých kreativních lidí: umělců či osob z kulturního průmyslu, kteří v lokalitách začnou podnikat a zvyšují tak atraktivitu lokality. Ti pak často vytlačují nízkopříjmové a starší obyvatele. Na straně druhé se některých případech, jako třeba v Karlíně, jedná o revitalizaci odstartovanou developery, kteří v lokalitě skoupí industriální ruiny nebo obytné domy v dezolátním stavu a začnou je rekonstruovat a budovat “novou” čtvrť.

Ve velkém množství případů na sebe tyto jevy navazují, nebo jsou od počátku proměny čtvrti provázány. Nezřídka se tak stane, že lidé, kteří nahradili předchozí obyvatele a spoluvytvářeli nový atraktivní obraz čtvrti jsou  z ní  sami vymístěni, neboť podlehnou ekonomickému tlaku dalších subjektů a jednotlivců, kteří chtějí ve čtvrti působit či bydlet. Gentrifikace na rozvoj lokality tak nemusí mít jen blahodárné účinky. Mezi negativní důsledky gentrifikace patří i zpřetrhání původních sousedských vazeb. Vyprázdněnost sousedství tak nahradí komercionalizace lokality a rozvoj spotřebních zón zaměřených na zisk. V důsledku gentrifikace tak může ubývat obyvatel, kterým záleží na budoucí podobě čtvrti, obyvatel, kteří ve čtvrti dlouhodobě žili a užívali služeb a veřejného prostoru. V případě bujícího developmentu pak mohou chybět tito lidé jako protestní síla proti necitlivým zásahům do podoby města, mezi které můžeme řadit například zástavby zelených ploch.

Vymístění spojené s gentrifikací se ovšem netýká jen rezidentů, ale i podnikatelů a služeb. Obecně platí, že jak razantně se čtvrť pod vlivem proměny struktury obyvatel proměňuje, mění se přímo úměrně i lokální poptávka po službách. Proto místo železářství okupuje prosklenou výlohu  barbershop. Tak mizí hospody čtvrté cenové třídy odkazující na dávnou historii centra města a jsou nahrazovány unifikovanými kavárnami s fair trade kávou, která přitahuje specifický druh obyvatel. Služby tak v průběhu času začínají kopírovat potřeby především movitějších skupin lokálních obyvatel. Čtvrt se sice stává na pohled honosnější a atraktivnější, tato proměna však značí i určitou exkluzivitu.

Proč už se tu necítím doma?

Ne každý, kdo je proměnami čtvrtí zasažen, se odstěhuje. Mezi nájemníky i majiteli bytů zůstává mnoho lidí, kteří ve čtvrti zůstávají. Jejich vnímání domova se ale často proměňuje. Domov se jim vzdaluje, sousedství jim přijde stále více cizí. Mnozí z nich jsou frustrovaní a bezradní. Tento pocit se nazývá symbolické vymístění. Jeho podstatou je i to, že obyvatelé už v ulicích nenajdou obchody se službami, které dlouho a rádi využívali a byli na nich do určité míry závislí, nenajdou na růžku ani hospodu, kde si občas dali jedno pivo na zahnání žízně v parných letních dnech.

K pocitu nepatřičnosti ve vlastní čtvrti zásadně přispívá i rozvoj turismu. S proměnami čtvrtí a jejich atraktivitou jsou tato místa často stále atraktivnější pro osoby přijíždějící ze zahraničí. Zvýšený zájem turistů a rozvoj digitálních poskytovatelů krátkodobých pronájmů, jako je Airbnb, způsobuje že v roce 2019 bylo zhruba 15 000 bytů pronajímáno na krátkodobé ubytování turistů. Tento objem v podstatě znamená, že téměř každý dům od Smíchova po Karlín má zkušenosti, co takové formy ubytování do domů vnášejí. Střídání osob v domech, nepořádek na chodbách, celonoční párty v bytech tak přispívají k tomu, že se stálí obyvatelé cítí nespokojení a často proti podobným formám chování začínají protestovat.

Proč se z bydlení stává investice?

Bydlení pro většinu lidí znamená především mít střechu nad hlavou, místo, kde se cítí bezpečně, kde zkrátka mohou mít domov. Zároveň však v posledních desetiletích dochází k zásadnímu globálnímu procesu, který se stále více dotýká i Prahy. Jedná se o proces financializace bydlení, kdy se z bydlení stále více stává investice a kdy je trh s nemovitostmi čím dál více propojen s fungováním finančních trhů. Můžeme mluvit o dvou aspektech financializace bydlení strukturálním a kulturním: ke strukturální financializaci bydlení dochází když nemovitosti slouží jako investiční produkty pro velké institucionální investory (fondy) nebo bohaté jednotlivce a když narůstá význam finančních trhů a produktů (jako jsou hypotéky) při obchodování nemovitostí. V některých případech jako například v Německu jde paradoxně o důchodové fondy, kam spoří “obyčejní lidé” a které následně investují a nakupují firmy, které vlastní tisíce bytů u kterých je pak tlak na to zvyšovat nájemné a obecně generovat co největší zisk – a tedy výnos pro investory. To však zvyšuje tlak nejen na dané nájemníky, ale i na celý trh bydlení tlakem na zvyšování nájmů.

Kulturní aspekt financializace bydlení je možné spatřovat v tom, když je bydlení vnímáno primárně jako investice spíše než jako přístřeší nebo domov. Když se o něm mluví a píše jako o investici a když i lidé ze střední třídy začnou vnímat nákup další nemovitosti jako způsob zajištění na stáří nebo uložení hodnoty, kterou mohou v budoucnu využít další členové rodiny. Tento způsob investování do nemovitosti je odlišný od logiky finančních trhů – nejedná se často o investování spekulativní. Nicméně problémem může být že některé domácnosti dokáží majetek kumulovat, zatímco jiné ne. Problematické je také ustavení logiky maximalizace zisku jako hlavního principu fungování systému bydlení.

Pomůže nová výstavba?

V současnosti se zdá, že stále častěji zaznívají hlasy, aby se co nejvíce stavělo a tím se nedostupnost bydlení vyřešila. Je to ale automaticky to nejlepší řešení? Příklady ze zahraničí, například z Irska či Španělska, které zažívaly realitní boom zhruba před deseti lety ukazují, že nová výstavba naopak může přitáhnout investory a zájemce o nové nemovitosti a poptávku stále zvyšovat tak, že ceny bydlení se nesníží, ale právě naopak. Stejně tak jestliže postavíme nové byty za současné ceny, tak stále narážíme na to, že pro většinu domácností i s průměrnými pražskými příjmy budou naprosto nedostupné. Nové byty tak často skupují bohatí investoři. Podle statistik IPR jsou v Praze v posledních letech dva ze tří nových bytů pořízeny bez potřeby hypotečního úvěru, přičemž část těchto investorů je ze zahraničí.

Existuje na to nějaké řešení? Jedním z nich je nová výstavba, která bude vyjmuta z logiky maximalizace zisku: bude realizována a vlastněna obcí či družstvem, které umožní nastavit náklady tak, aby se pokryla cena stavby a údržba nemovitostí, a případná marže byla únosná pro koncové uživatele a spravedlivá z hlediska všech zainteresovaných. Nová výstavba je často citlivé téma pro starousedlíky a dotýká se také otázek infrastruktury – dopravní obslužnosti, obchodů, škol a školek a dalších zařízení občanské vybavenosti. To vše je potřeba do daného problému zahrnout, a jak se zatím v Praze ukazuje, je to velmi složitý úkol. Na druhou stranu ideální řešení známe, jen je potřeba se k němu dopracovat.

Pomůže když budou hypotéky dostupnější?

V médiích nalezneme různé články o tom, jak se zpřísňují regulace hypotečního trhu a že tím pádem bude bydlení nedostupnější. Nabízí se tedy trh s hypotečními úvěry co nejvíce rozvolnit a umožnit více lidem na úvěr dosáhnout. Podobné řešení je však dvousečné: na jednu stranu je hypotéční úvěr skvělý vynález. Když tedy trh s bydlením i hypotékami zrovna funguje bez problémů (tj. nerostou či neklesají závratně ceny nemovitostí a/nebo úrokové sazby) je pro řadu lidí hypotéka za dané situace vítané řešení. Regulace trhu s hypotečními úvěry má však svou logiku – přílišné rozvolnění podmínek získání úvěru nahrává tomu, že banky mohou mít tendenci úvěr poskytnout i lidem, kteří na splácení nemají dostatek finančních prostředků a které to pak následně uvede do velmi svízelné situace. Příklady ze Spojených států, kdy predátorské praktiky poskytovatelů hypoték a jejich přeprodávání investičním bankám či fondům vedly ke kolapsu celého hypotéčního a téměř i finančního systému nebo z Polska a Maďarska, kde hypotéky vedené ve švýcarských francích způsobily, že při oslabení forintu a zlotého najednou museli veřitelé platit až dvojnásobek původních splátek jsou mementem přílišného rozvolnění hypotečních a finančních trhů. České banky v současnosti vymýšlejí jak splnit dané regulace, ale zároveň poskytovat co nejvíce úvěrů. Co by však opravdu pomohlo, by bylo více reálných a dostupných alternativ k hypotečním úvěrům – ať ve formě široce rozvinutého družstevního bydlení nebo většího zapojení obcí do poskytování bydlení. Protože jen málokdo stojí o to splácet hypoteční úvěr 40 let a nebo jej mít dvougenerační, kdy nejprve platí bonitní a movití rodiče a teprve následně se splátka přesune na dospělé děti.

Musí tu být tolik turistů?

Turistický ruch jsou v historicky atraktivních městech jako je Praha běžným jevem. Výnosy z turistického provozu tak samozřejmě přinášejí značné finanční zisky. V Praze se však v posledních letech setkáváme s jevem, kdy zatížení obyvatel vlivem turismu začíná odhalovat mnohé negativní jevy, které se s cestami lidí za poznáním a zábavou vážou. Oficiální počty turistů, kteří do Prahy ročně přijedou v současné době více než šestinásobně překračují počet obyvatel města. 8 milionů návštěvníků ubytovaných v hromadných ubytovacích zařízeních (hotelech, hostelech, motelech, penzionech) však není zdaleka konečným číslem, neboť v něm nejsou započítány počty lidí, kteří se v Praze ubytují formou krátkodobých pronájmů, přebývají u známých či ve městě stráví pouze jeden den bez přenocování.

“Overturismus” – jak je tento jev, kdy se ve městě vyskytuje enormní počet turistů, nazýván – zásadně ovlivňuje sousedské komunity a život města v mnoha sférách. Přeplněná veřejná prostranství, nedostatečná kapacita veřejné dopravy především v turistických špičkách roku, rušení nočního klidu a nespokojenost rezidentů způsobená dopady krátkodobých pronájmů zprostředkovaných Airbnb a dalšími  platformami na život v sousedských komunitách, jsou jen špičkou ledovce. Všeobecný tlak na růst turistického ruchu v Praze však dopady těchto jevů pouze prohlubuje. Některá města napříč Evropou proto přistupují k opatřením jak narůstající počet turistů ve městě zastavit. V Benátkách tak například vybírají poplatek za vstup do města. V Amsterdamu reguloval některé druhy turistického podnikání jako například průvodcovské tůry. Praha v otázce regulace přehnaného turismu zatím značně pokulhává.

Co s Airbnb a podobnými platformami?

Digitální platformy tzv. “sdíleného bydlení”, respektive nabídky krátkodobých pronájmů, kdysi vznikly jako bohulibá snaha o zprostředkování snadnějšího a lacinějšího cestování lidí po světě. Vzhledem ke svému inovativnímu charakteru a neschopnosti státu tyto aktivity jakkoli regulovat se ovšem tyto služby v posledních letech staly jednou z palčivých otázek pro téměř každé větší město po celém světě. Sdílené bydlení se totiž pro některé poskytovatelé těchto služeb proměnilo ve snadnou možnost jak vydělat značné finanční prostředky. Praha v tomto kontextu zaujímá nelichotivé postavení neboť zde: “podle analýzy společnosti Colliers International nabízí 69 % hostitelů více než jeden byt” a “skoro 80 % těchto nabídek pak tvoří právě celé byty určené pro byznys, zatímco skutečné sdílené bydlení je vytlačeno na pouhých 18 %”. (Mahdalová, 2020 – novinky.cz)

O regulaci Airbnb a dalších je vedena konstantní společenská i politická diskuse zhruba od roku 2015. Mimo neúspěšných zákonodárných iniciativ v Parlamentu ČR se nicméně dosud nepodařilo zavést jiný regulativní prostředek, než zvýšení poplatku pro návštěvníky města ze 14 Kč na 21 Kč za osobu na den. Příklady regulace z okolních zemí jsou odborníkům i politikům dobře známy.  Regulovat počet dní po které je možno nemovitosti poskytovat nebo zakázat souběžně nabízet více než jeden pokoj/nemovitost. Regulace existuje i zdola – některé sousedské kolektivy si mohou odhlasovat regulaci či úplný zákaz “sdíleného ubytování” a krátkodobých pronájmů ve svých domech.

Jak se ke krátkodobým pronájmu staví v dalších městech a jak se bránit jejich negativním dopadům?

Tyto informace přebíráme z článku Kláry Janicky, který byl publikován v měsíčníku Prahy 7 Hobulet (Sousedi na jednu noc).

V Německu můžete byt přes Airbnb nabízet po neomezenou dobu, ale jen pokud k tomu získáte souhlas od svých sousedů. Další byt můžete tímto způsobem pronajímat maximálně po dobu devadesáti dnů v kalendářním roce.

V Rakousku platí povinná registrace všech poskytovatelů krátkodobého ubytování v online platformě a platba rekreačních poplatků, za porušení hrozí pokuta 2100 eur.

V Amsterdamu lze krátkodobě pronajímat byt či dům v úhrnu maximálně 30 dní v roce, počet ubytovaných osob nesmí překročit čtyři. Dodržování této regulace by na základě dohody s městem mělo hlídat přímo Airbnb.

V Paříži vybírá dle dohody turistické poplatky přímo platforma Airbnb a přeposílá je městu. Doba pronájmu nesmí překročit 120 dní během jednoho roku, jinak musíte získat povolení a překlasifikovat svou nemovitost na turistické ubytování.

V Barceloně platí od roku 2012 pravidlo, že hostitel může pronajímat nanejvýše dva pokoje a zároveň musí v bytě bydlet zároveň s hosty. Maximální doba pronájmu nesmí být delší než 31 dní a pokoj nemůže být dostupný k pronájmu více než 4 měsíce v roce, které však nemohou následovat po sobě. Majitelé nemovitostí, kteří jsou povinně zaregistrováni jako živnostníci, musí odvádět pravidelné daně z příjmu, DPH a turistické poplatky. Pokud chce majitel nemovitosti pronajímat celý byt (popř. dům), musí získat speciální licenci, splnit bezpečnostní a další normy.

V Řecku je nutná registrace. Krátkodobě lze pronajímat maximálně dvě nemovitosti, a to nanejvýš po dobu 90 dní (v případě ostrovů s méně než 10 tisíci obyvateli jen po dobu 60 dní). Pokud jsou roční příjmy z pronájmů nižší než 12 tisíc eur, může být kvóta maximální doby pronájmu překročena. Pronajímané nemovitosti musí mít minimální plochu 9 m2, přístup denního světla, okna, topení, být plně vybavené a nabízet pouze služby pro přespání.

Co se týče České republiky, tak odpovědnost za dodržování nočního klidu nesou kromě hostů také provozovatelé. V případě poškozování cizí věci hosty s krátkodobým ubytováním v domě je škoda do 5 tisíc korun přestupek, nad 5 tisíc trestný čin. Kontakt: Policie ČR 158 nebo městská policie 156. Poskytování krátkodobého ubytování, pokud to není pouze příležitostný přivýdělek, je podnikání. Ubytovatel tak musí mít živnost, označenou provozovnu apod. Podnikatelé mají povinnost zajišťovat odvoz a třídění odpadů, neměli by zneužívat popelnice na komunální odpad v domě. Jako podnikatel musí ubytovatel platit daň z příjmu, případně DPH, zákonná pojištění a místní poplatky městu nebo také vést evidenční knihu ubytovaných.

Jak se zapojit?

Sdílejte s námi Vaši zkušenost s Prahou, Vaše příběhy a fotografie nemají jen nostalgickou hodnotu. Pomáhají ukázat, že město tvoří hlavně jeho dlouholetí obyvatelé. Sledujte projekt Paměť města na sociálních sítích. Zajímejte se o své okolí a svou čtvrť – téměř ve všech částech Prahy naleznete místní spolky, které se angažují v tom, jak by měla Praha vypadat. Chtějte po politicích, aby se snažili starat o nabídku obecního dostupného bydlení – je to sice běh na dlouhou trať, který se pomalu rozběhl, ale i tak je potřeba se připomínat. Nebojte se veřejně mluvit o svých zkušenostech s turismem a krátkodobými pronájmy v Praze. Nebojte se začít organizovat jako nájemníci, i v dlouhodobém pronájmu můžete mít negativní zkušenost s protizákonným zvyšováním nájmů, neochotou vlastníků se domluvit na opravách bytu a podobně. V Londýně byla situace v tomto ohledu tak špatná, že lidé založili nájemnické odbory (London Renters Union). Nebojte se na nás obrátit, když se budete chtít zapojit!