Smíchov

Podcast

Město aut

ALŽBĚTA MEDKOVÁ

Dřív byl Smíchov známý pro svůj industriální a dělnický charakter. Dnes tu žijí hlavně auta a bují různé developerské projekty. Situaci popisuje člen místního občanského spolku, starousedlice čelící zástavbě nábřeží a bývalá obyvatelka Ženských domovů.

Procházka

Mezi kancelářemi a záplavou dopravy

JAKUB NAKLÁDAL

Smíchovské továrny nahradily obchodní a administrativní komplexy. Veřejný prostor ovládla všudepřítomná doprava. Nábřeží má být zastavěno hotelem a obytnou rezidencí. Z nákladového nádraží brzy vznikne celá nová čtvrť Smíchov City. Jak se mění sociální struktura Smíchova a co na proměny své čtvrti říkají místní?

Smíchov je pražskou čtvrtí ležící na levém břehu Vltavy v městské části Praha 5. Na severu sousedí s Malou Stranou a přes řeku s Novým Městem a Vyšehradem. Smíchov má dva odlišné charaktery: západ Smíchova se skládá z rodinných domů, historických vil a viničních usedlostí (například Bertramka či Klamovka), usazených v zeleném kopcovitém území. Východní část u řeky Vltavy oproti tomu tradičně tvořila industriální a dělnická čtvrť složená z činžovních bloků a továren s velkým nákladovým nádražím na jihu. Na tuto východní, dnes centrální část Smíchova, se na procházce zaměříme.

Počátkem 19. století – s příchodem průmyslové revoluce – začaly na Smíchově vznikat manufaktury a továrny. Nejdříve textilní výrobny a kartounky, později se přidal cukrovar, pivovar a rozsáhlý strojírenský podnik. Díky velkému počtu továrních komínů se Smíchovu přezdívalo pražský Manchester. Roku 1838 získal Smíchov status pražského předměstí, od roku 1903 byl samostatným městem a v roce 1922 byl připojen k Velké Praze.

„Díky velkému počtu továrních komínů se Smíchovu přezdívalo pražský Manchester.“

Silný průmyslový ráz si Smíchov zachoval až do počátku 80.let 20. století, kdy do jeho podoby začaly silně pronikat dopravní stavby, jako byla výstavba metra či proražení Strahovského tunelu a tunelu Mrázovka, které přinesly demolici části starší zástavby. Od té doby se Smíchov stal velmi vytíženým dopravním uzlem, postižený především masivní automobilovou dopravou. V 90. letech byl Smíchov finančně dostupnou a tak trochu špinavou čtvrtí s omšelými pavlačovými domy a dvorky, kde velkou část obyvatelstva tvořili gastarbeitři a početná romská komunita, která z finančních důvodů odchází. Rušný noční život Smíchova 90.let s hernami, autoopravnami a nonstop bary naturalisticky zachycuje film Anděl Exit z roku 2000. S přelomem milénia pak přichází zásadní změna a průmyslové areály jsou nahrazovány novými obchodními a kancelářskými komplexy, především kolem křižovatky Anděl, ze které se stalo nové centrum Smíchova a významná pražská byznysová lokalita. Oblast Anděla se tak zároveň stala centrem procesu zvaného gentrifikace.

Co je to gentrifikace?

Gentrifikace je ambivalentní a mnohoznačný pojem, který se nejčastěji používá pro popis proměny dříve stagnující čtvrti (často průmyslové či dělnické) na atraktivní bohatší oblast. Do čtvrti přicházejí noví aktéři, kteří území začínají “revitalizovat” a měnit jeho charakter. Jako první často území objeví umělci a mladí kreativní lidé, kteří zde nacházejí finančně dostupné prostředí pro realizaci svých projektů. Skrytý potenciál čtvrtí ale vyhledávají především velcí hráči – developeři a investoři, kteří ve čtvrti začínají budovat nové kancelářské a obytné komplexy, které jsou určeny pro nově příchozí majetnější klientelu.

Postupně se tak zvyšuje atraktivita čtvrti. S tím ale rostou ceny nemovitostí v okolí a tedy i nájmy. Důsledkem toho dochází k vymístění původních nízkopříjmových obyvatel, především nájemníků, kteří se stěhují zpravidla na finančně dostupnější periferii města. Typicky také dochází k rekonstrukcím starších činžovních domů, kdy původní dostupné nájemní byty nahrazují krátkodobé pronájmy (Airbnb) či drahé byty. Změny zpravidla nevychází z iniciativy původních obyvatel (přirozený vývoj města), ale z vnějšku – přichází velký investiční kapitál, který lokalitu přetváří ke svému obrazu za účelem co nejvyššího zisku. Gentrifikace tak úzce souvisí s dalšími politickými a ekonomickými procesy, které se často zhmotňují najednou: Například město prodá veřejné nábřeží soukromému developerovi (privatizace), ten nábřeží promění na zboží – stavební parcelu (komodifikace města) a vystaví zde luxusní byty, které skupují investoři jako finanční produkt ke zhodnocení svého kapitálu (financializace bydlení).

Vymístění obyvatel může být také “symbolické”, kdy se lidé ve své čtvrti přestávají cítit jako doma. Původní sousedské komunity se rozpadají a gentrifikace zásadně mění genius loci čtvrti. Volné plácky a staré továrny nahrazují developerské projekty, které by mohly stát stejně tak v Praze jako v Londýně nebo Šanghaji. Z místního antikvariátu pana Františka se stává Jack´s barbershop a hospodu čtvrté cenové Na růžku nahrazuje pobočka Costa Coffee. Dochází tak k homogenizaci a globalizaci městského prostředí. Nejdříve lidé gentrifikaci často vítají jako pozitivní rekonstrukci a oživení čtvrti, ale během několika let se začínají projevovat i negativní dopady proměny čtvrti, která se stává mnoha skupinám obyvatel finančně nedostupnou a kulturně odcizenou. S tím mizí sociální rozmanitost čtvrti i její paměť.

O kontextech gentrifikace více zde.

[ 1 ]

Procházka začíná v Parku Sacré Coeur, odkud je krásný výhled na Smíchov směrem k Vltavě. Park byl založen v roce 1872 na místě bývalé vinice jako součást dívčího kláštera Sacré Coeur. Z vyhlídky na vrcholu parku je výhled na zelenou střechu obchodního centra Nový Smíchov, Anděl City a další office centra mísící se s klasickými smíchovskými bloky činžovních domů.

[ 2 ]

O kousek dál pod parkem se nachází mimoúrovňová křižovatka, na které se kříží vyústění tunelu Mrázovka a Strahovského tunelu s Plzeňskou a Kartouzskou ulicí. Ve smyčce této křižovatky se tísní nová bílá kancelářská budova s trochu ironickým názvem Green point. Přehlcenost Smíchova automobilovou dopravou je pro místní jedním z nejdůležitějších problémů. Jan Kremer z místní iniciativy ZaPět v našem podcastu vypráví: „Dnešní situace je tragická kvůli všudypřítomné neregulované dopravě. Lidé všude slyší, že s dopravou nejde nic dělat a tak ani sami nevěří, že by to šlo změnit. Lidé nadávají na zácpy, ale jsou to často sami oni, kteří v ní stojí a tvoří ji. Doprava pak zásadně determinuje celou čtvrť. Městské dálnice rozčtvrtí místo takovým způsobem, že není propustné a jakkoli obytné. Chybí pak společný sdílený prostor, nějaké místo venku, kde by se mohli lidi potkávat.”

„Dnešní situace je tragická kvůli všudypřítomné neregulované dopravě.“

[ 3 ]

Kolem parku Sacré Coeur v posledních letech vyrostly tři bytové rezidence a staví se zde čtvrtá. Jedna z nich, Rezidence Sacre Coeur 2 v Gabrielské ulici, například nabízí loftové byty a penthausy v ceně kolem třicet milionů korun. Luxusní developerské projekty jsou pro gentrifikaci typické a do stagnující čtvrti přináší nové majetnější obyvatelstvo. Se zvyšováním lukrativity čtvrti a cen bydlení odtud naopak odchází nízkopříjmovější vrstvy obyvatel.

Přilehlý klášter sv. Gabriela v beuronském stylu s kostelem Zvěstování Panny Marie z druhé poloviny 19.století získal do vlastnictví během první republiky stát. Klášter od té doby sloužil České poště a to až do nedávna. Pošta se ale v posledních letech zbavuje majetku a tuto významnou stavbu prodala v aukci soukromému investorovi – firmě Cimex, která sice neprozradila záměr s budovou, ale podle jejího portfolia se bude patrně jednat o hotel.

Někdy se gentrifikace popisuje také jako neoliberální rozvoj města, tedy rozvoj města dle tržních principů a logiky nejvyššího zisku. Veřejný sektor vyklízí pole soukromému sektoru, ať už ve formě privatizací budov a pozemků nebo ve formě neregulovaného územního rozvoje. Soukromý sektor se pak z každého pozemku a domu snaží vytěžit co nejvíce peněz, často na úkor veřejných zájmů jako jsou kulturní hodnoty či dostupnost bydlení.

[ 4 ]

Z parku pokračujeme Kartouzskou ulicí kolem obchodního centra Nový Smíchov k Ringhofferově paláci. Čtyřproudou silnici lemují bílo-červená zábradlí a velký vjezd do garáží slepé fasády obchodního centra. Prostředí, které spíš připomíná nevlídnou periferii než centrum města.

Ringhofferův palác, bývalá administrativní budova Ringhofferových závodů, je jedna z mála budov, která po slavném podniku zůstala. V polovině 19.století zde založil na místě dnešního obchodního centra František Ringhoffer II. továrnu na výrobu železničních vagonů, později také tramvají. Továrna se vypracovala na jeden z největších strojírenských podniků v Rakousku-Uhersku. Ten byl po první světové válce propojen s kopřivnickou automobilkou Tatra. V roce 1946 byl podnik benešovými dekrety znárodněn a za socialismu se z něj stal národní podnik ČKD Tatra Smíchov. Po roce 1989 byla firma privatizována německému Siemensu a výroba přesunuta na periferii města do Zličína.

„Příklad nezvládnutého urbanismu s jednostranně cílenou exploatací uvolněného a lukrativního městského území.“

V roce 1999 došlo k demolici rozsáhlého továrního areálu a výstavbě dvou nových komplexů. Severně od Plzeňské ulice vzniklo obchodní centrum Nový Smíchov. Při otevření v roce 2001 bylo toto centrum největší budovou svého druhu ve střední Evropě. Svým velkým měřítkem nejenže nezapadá do struktury Smíchova tvořeného z menších obytných bloků, ale také má negativní dopad na malé tradiční obchody v okolí. Jižně od Plzeňské ulice, z bývalé továrny, vznikl kancelářský komplex Anděl City. V knize Co jsme si zbořili je přestavba Ringhofferových závodů, kterou provázely tahanice o památkovou ochranu shrnuta takto: „Příklad nezvládnutého urbanismu s jednostranně cílenou exploatací uvolněného a lukrativního městského území. Ve fasádě banálního komerčního stánku zůstalo vetknuté torzo zdi zbylé po slavné Ringhofferově továrně.” Toto torzo fasády (zachycené na fotografii) najdeme v Plzeňské ulici.

[ 5 ]

Kartouzská ulice ústí do ulice Štefánikovy, která je severojižní tepnou Smíchova. Na protějším nároží je budova Komerční banky, přezdívaná bunkr, od slavného brutalistického architekta Karla Pragera vybudovaná v letech 1977-1992.

Karel Prager je mimo jiné autorem budov Nové scény Národního divadla či bývalého Federálního shromáždění. Pro centrum Smíchova plánoval velké změny, řadu asanací a novou výstavbu. Nejslavnější je návrh tzv. Města nad městem, futuristické superstruktury betonových obytných bloků, které se měly tyčit nad Košířským údolím.

Praha 5 před pár lety uspořádala k Pragerovým vizím v přilehlé Galerii Portheimka výstavu, kterou komentovala slovy: “Pohled na Pragerovy návrhy může být návodem k otázkám, zda současná podoba okolí Anděla – zbavená původní poetiky i funkce a redukovaná na obchodní zónu – není minimálně stejně problematická jako některé Pragerovy vize. A jestli naopak Prager, který na území bývalé továrny navrhoval i kulturní a společenské centrum, nezacházel s tímto místem v některých ohledech překvapivě citlivěji než ti, kteří jej přetvářeli v minulých dvou dekádách.”

[ 6 ]

Další zastávkou je tradiční centrum Smíchova – náměstí 14. října. U něj na Štefánikově ulici leží tři významné budovy. První z nich je již zmiňovaný letohrádek Portheimka, který si pro sebe a svou rodinu postavil slavný barokní architekt Kilián Ignác Dientzenhofer v roce 1728. V 19.století si pak objekt koupili bratři Porgesové z Portheimu, kteří na polovině rozsáhlé zahrady vybudovali továrnu na kartoun. Ta už tu nestojí a Portheimka dnes slouží jako galerie. Hned vedle je největší smíchovský kostel – novorenesanční bazilika sv. Václava vystavěná na konci 19. Století. Naproti bazilice stojí novorenesanční radnice Prahy 5, v níž se nachází Malá Galerie, v níž jsou pravidelně prezentovány projekty související se současnou přestavbou Smíchova.

[ 7 ]

Současné centrum Smíchova se posunulo před dvaceti lety o dvě stě metrů dál – na Anděl. Ten je historicky významnou křižovatkou, kde se kříží cesty na sever k Malé Straně, na jih k Smíchovskému nádraží, na západ ke Košířím a na východ přes Palackého most k Novému Městu. Dříve zde proudily zástupy dělníků do smíchovských továren, dnes zde proudí davy do obchodních a kancelářských center a další tisíce lidí denně tímto dopravně vytíženým uzlem projíždějí.

Komerčně-kancelářský komplex Anděl City vznikl také na území bývalých Ringhofferových závodů. Oproti obchodnímu centru Nový Smíchov ale pracuje s tradičnějším měřítkem bloků i domů. Problém s převažující monofunkčností, tentokrát administrativní, je ale stále přítomný. Dominantou tohoto komplexu se stala budova Zlatý Anděl od slavného francouzského architekta Jeana Nouvela na místě historického domu s hostincem, který zdobila freska anděla. Dům U Zlatého Anděla zde stával do roku 1980, kdy ustoupil výstavbě stanice metra, tenkrát s názvem Moskevská. Dnešní skleněnou fasádu nárožní věže zdobí postava anděla, která je doplněná o úryvky z textů slavných světových spisovatelů. Příliv dobře placených pracovníků kancelářských budov, tzv. bílých límečků, pak ovlivňuje i podobu parteru města, tedy obchodního přízemí budov. Hospody čtvrté cenové či drobné krámky zde nahradily “meníčkové” restaurace a služby vyšší kategorie.

„Dříve zde proudily zástupy dělníků do smíchovských továren, dnes zde proudí davy do obchodních a kancelářských center.“

[ 8 ]

V Stroupežnického ulici, u proluky s parkovištěm, se z bývalé truhlárny ve vnitrobloku stala Kavárna co hledá jméno, kde si můžete například dát ke snídani vejce benedikt za 155 Kč. Tato kavárna určená především bohatší klientele nabízí i pop-up bistro a galerii zaměřenou na mladé umělce. Industriální interiér kombinující oprýskané cihlové zdivo s retro nábytkem je klasickým designovým ztvárněním podobných kaváren po celém světě.

Obdobným symbolem gentrifikace, která celosvětově homogenizuje a globalizuje podobu čtvrtí a služeb, jsou barber shopy, tedy luxusní pánská holičství. Jedno z nich se nachází hned vedle kavárny a nese jméno Thomas´s barber shop. Jako většina těchto podniků přebírá jméno i podobu interiéru z anglických vzorů.

[ 9 ]

Stroupežnického ulice ústí na autobusové nádraží Na Knížecí, v jehož čele stojí Ženské domovy. Funkcionalistický objekt postavený v 30.letech 20.století podle návrhu Josefa Hlaváčka a Vlastimila Lady nechal vystavět spolek “Kuratorium pro zlepšení bytových poměrů mladých žen” pod záštitou Alice Masarykové. Obyvatelky moderní, dostupné a bezpečné svobodárny měly k dispozici utilitární jednolůžkové pokoje či vícelůžkové byty s koupelnou a vařičem. V každém patře byla samoobslužná prádelna a kuchyňka a fungovala zde úklidová služba. Po válce, kdy objekt sloužil jako lazaret německých vojáků, se opět vrátil ženám, kterých zde žilo 1200 v 870 mini bytech. Ty doplňovaly velkorysé společné prostory jídelny, čítárny, promítacího sálu, divadla a tělocvičny.

V roce 1994 MČ Praha 5 pronajala komplex soukromé firmě Akcent, která ji v roce 2001 odkoupila za 130 milionů s tím, že 30 milionů jí bylo odpuštěno, což bylo podivuhodné v kontextu toho, že dříve firma platila nájemné právě ve formě investic do budovy. Jeden byt tak firma koupila v přepočtu za přibližně 150 tisíc korun. Společnost Akcent pak budovu proměnila z dostupné ubytovny pro ženy na kancelářské centrum a hotel. Společné prostory byly přebudovány na kasíno. To dnes po zákazu hazardu na Praze 5 nahradí prodejna Lidl. Přestože místostarosta Jančík (ODS) v roce 2001 ujišťoval, že se ženy nemusí o své bydlení obávat, musely ho nakonec opustit. Z unikátního progresivního projektu dostupného obecního bydlení, jaké už se dnes nestaví, se tak stala jen jedna z mnoha dalších komerčních budov.

Podobný osud komercionalizace postihlo v posledních třiceti letech stovky dalších budov v Praze. Obdobným příkladem je nedaleké kino Sofie, jež zde dnes připomíná pouze zašlý nápis “kino” na štítu budovy, který navíc běžně zakrývá obří billboard. Činžovní dům s kinem Sofie až pro 700 osob byl vybudován kolem roku 1910. V devadesátých letech, éře privatizací a restitucí, byl prostor kina přebudován na kasíno. Dnes zde funguje nonstop sázková kancelář a sportbar.

[ 10 ]

Od autobusového nádraží je výhled na rozsáhlé nákladové nádraží Smíchov, které je v současnosti brownfieldem, tedy nevyužívaným průmyslovým územím. Již tento rok má začít přestavba území na novou čtvrť Smíchov City, největší jednorázový projekt v historii České republiky. Přestavbu provede developer Sekyra, který mimo jiné chystá v Karlíně přestavbu Rohanského ostrova na Rohan City a část nákladového nádraží Žižkov na Žižkov City. Na podobě Smíchov City se podílí mnoho architektonických studií a má být dle slov developera komplexní a rozmanitou čtvrtí. Z údajů o čtvrti je ale možné zjistit, že zde bude žít pouze tři tisíce obyvatel oproti devíti tisícům nových pracovních míst. Čtvrť tak ani nepokryje bytovou potřebu nově příchozích pracujících, natož aby pomohla řešit bytovou krizi v Praze. V nové čtvrti se počítá pouze s komerční výstavbou bytů vyšší kategorie, ne s výstavbou dostupného bydlení.

První fáze výstavby má začít již tento rok u Ženských domovů, druhá fáze pak bude pokračovat výstavbou směrem na jih k nádraží Smíchov, které se promění na moderní dopravní terminál, do kterého se přesune i současné autobusové nádraží Na Knížecí. Projekt Smíchov City je kritizován místním spolkem ZaPět kromě přemíry kancelářských budov i za nedostatečné dopravní řešení, protože do území přibude velké množství automobilové dopravy, která již dnes Smíchov dusí. Téměř polovinu území na jihu pak zabere velký kancelářský komplex České Spořitelny pro více než tři tisíce zaměstnanců a hotelové ubytování pro manažery.

„V nové čtvrti se počítá pouze s komerční výstavbou bytů vyšší kategorie, ne s výstavbou dostupného bydlení.“

Tradiční industriální a dělnický charakter centra Smíchova tak bude po přeměně nákladového nádraží reprezentovat už jen přilehlý pivovar Staropramen, který zde funguje od roku 1871 a je posledním funkčním průmyslovým pivovarem v Praze. Zlatý věk tohoto podniku byl v meziválečném období, kdy patřil mezi elitu tří největších evropských pivovarů. V období socialismu to byl státní podnik a po revoluci byl privatizován a dnes patří nadnárodnímu pivovarnickému koncernu Molson Coors. Ani tento průmyslový podnik se však nevyhýbá novodobým trendům. Jeho návštěvnické centrum s barem slouží jako zastávka turistického autobusu Hop On Hop Off.

[ 11 ]

V poměrně obyčejné ulici Na Valentince můžeme dobře vypozorovat současnou proměnu Smíchova. V současné době zde probíhá přestavba třípodlažního historického činžovního domu na sedmipodlažní bytový dům Valentinka, který developer popisuje jako “bydlení bez kompromisů s nádechem původní renesančně-industriální čtvrti…, a které je i skvělou investicí”. V Praze se dnes prodává kolem 40% nových bytů na investice, ne vlastní potřebu bydlet. Tento nový trend souvisí s fenoménem financializace bydlení, kdy se z bydlení stává finanční komodita.

Naproti je pak nedávno opravený činžovní dům, který na první pohled nevybočuje z řady dalších. Ale na online platformách jako je Airbnb či Booking zjistíme, že se jedná o “Brewery Apartment”, tedy dům s byty na krátkodobé pronájmy a fungující de facto jako hotel. V této ulici jsou ještě další dva takové domy – „Angel“ a „Apartments U Staropramenu“. Často tyto domy poznáme tím, že na zvoncích nejsou jména nebo jsou byty pouze očíslovány. Tyto neoficiální hotely, které jsou ziskovější než nájemní byty, vytlačují původní obyvatele a podílejí se na zvyšování nájmů. Na konci ulice jsou pak dva moderní kancelářské objekty. Jeden z nich vznikl konverzí industriálního objektu s nadstavbou pěti pater. Přes ulici s ním kontrastuje prázdný chátrající dům, který na svou přestavbu teprve čeká. Tyto kontrasty dvou odlišných světů jsou pro gentrifikaci typické – ilustrují překotně se měnící sociální charakter čtvrti.

[ 12 ]

Ulice Na Valentince ústí na Hořejší nábřeží, které čekají velké změny. Před pár lety zde vznikla administrativní budova Riverview Smíchov a přímo na nábřeží, v místech dnes veřejně přístupné kamenné pláže, má vyrůst hotel River Terrace s třemi osmipodlažními budovami včetně kongresového centra a Yacht klubu. Část smíchovské náplavky, kde se konají komunitní a kulturní akce, tak má být zastavena ve prospěch soukromého developera. O tom, jak smíchovské nábřeží tradičně patřilo dětem, které si zde hrály, vykládá paní Zora v našem podcastu.

Jen pár desítek metrů od plánovaného hotelu směrem k Palackého mostu měla kontroverzní plány firma Timsbury Capital, která zde chtěla vztyčit šedesátimetrové ruské kolo. To vzbudilo bouřlivý ohlas mezi obyvateli města i odborníky, kteří projektu vyčítali především neadekvátní velikost a nevýhodnou nájemní smlouvu pro město. Je otázka, zda Praha čelící tzv. overturismu (nadměrný, neudržitelný turismus) vůbec podobné turistické atrakce a další hotely potřebuje. Proti oběma projektům vystupuje například Klub Za starou Prahu, kterému vadí zásah do pražského panoramatu a upozorňuje, že nábřeží původně nemělo být vůbec zastavěno, ale věnováno zeleni. U ruského kola byla občanská společnost úspěšná a privatizaci veřejného prostoru s největší pravděpodobností zabránila.

[ 13 ]

O kousek dál na nábřeží je ještě hřiště SK Smíchov, který s přilehlým golfovým centrem Erpet tvoří sportovní areál. Místo něj se zde plánuje nový developerský rezidenční projekt Šemíkův břeh. Místním ze spolku Za lepší Smíchov se nelíbí, že by zeleň a prostor pro volný čas měly ustoupit soukromé luxusní rezidenci. Podle nich by měl být pozemek městem vykoupen a ponechán jako sportoviště či revitalizován v zelenou plochu, když v blízkém okolí vzniká již pět velkých developerských projektů a toto je jediné sportoviště v okolí. Bojí se také zhoršení dopravní situace a životního prostředí. Hluk, prach a smog z rušné čtyřproudové Strakonické ulice se dnes rozptyluje přes nízké sportoviště směrem k řece. Uzavřením Strakonické ulice pětipodlažními budovami tak dojde ke zhoršení životního prostředí pro místní obyvatele.

„Místním se nelíbí, že by zeleň a prostor pro volný čas měly ustoupit luxusní rezidenci.“

[ 14 ]

Podél ulice Pod Tratí, která je dnes doslova parkovištěm, mají vzniknout další dva developerské projekty – administrativní komplex od společnosti Karlín Group a osmipodlažní bytový soubor od společnosti Gold nemovitostní, které bezpochyby budou v kontrastu s tradiční smíchovskou zástavbou pavlačových domů pro dělnickou třídu.

[ 15 ]

Procházka končí na ulici Nádražní, kde stojí mezi dvěma železničními mosty budova bývalé sladovny. Ta se v roce 2016 proměnila na funkčně rozmanitý projekt Eternia Smíchov. V podzemí najdeme hudební klub Underdogs´, v přízemí veganskou jídelnu Eaternia a v dalších patrech prostory pro přednášky a akce, zkušebny či kanceláře. Projekt Eternia se snaží propojovat komerční činnost s nezávislou tvorbou. Přestože je do velké míry subkulturním místem, tak se snaží podporovat i místní komunitu – například zapojením se do Iniciativy Za lepší Smíchov, která oponuje necitlivým developerským záměrům. Tento projekt ukazuje, že lze provést smysluplnou konverzi industriálních objektů i bez obřího investora, který areál buď zboří nebo nadstaví obrovským objemem komerčních ploch, aby tak z parcely vytěžil co největší zisk.

Trasa procházky:

Procházka po Smíchově se uskutečnila 7. 3. 2020. Fotografie z procházky a komentáře účastnic a účastníků z diskuse v Eternii Smíchov jsou k dispozici zde:

Ještě jednou všem díky ❤️ za účast na včerejší procházce a plodné diskusi v Eternia Smichov, kde padlo mnoho skvělých...
Zveřejnil(a) Paměť města dne Neděle 8. března 2020

Vaše komentáře a příběhy nám můžete posílat na kontakt@pamet-mesta.cz

Rozhovor

Za Smíchov pro občany a kulturu, ne pro peníze

ALŽBĚTA MEDKOVÁ

Se spolkem Za lepší Smíchov o oblasti mezi Andělem a Smíchovským nádražím, které bylo do nedávna územím „nikoho“ a teď o něj mají obrovský zájem developeři. Od roku 2018 se spolek aktivně zapojuje do dění v městské části a spolupracuje také s komunitním projektem Eternia, který se stal důležitým občanským a kulturním bodem na mapě Smíchova.

Čím se spolek Za lepší Smíchov zabývá a kdo ho tvoří?

Spolek Za lepší Smíchov vznikl spontánně, a to kvůli nečekanému vývoji stavební činnosti v okolí Vltavy. Jsme různorodá skupina sousedů, která by za jiných okolností pravděpodobně nikdy nepřišla do bližšího kontaktu. Nyní se pravidelně scházíme a snažíme se o to, aby byl život na Smíchově kvalitní a dlouhodobě udržitelný. V současné době to především znamená sledování úřední desky a vysvětlování našim zastupitelům, že není potřeba, a ze strany obyvatel ani není žádoucí, proměnit všechny developerské záměry ve skutečnost. Chtěli bychom, aby se ze Smíchova stala čtvrť, kde bude příjemné bydlet, kde bude platit pravidlo krátkých vzdáleností, kdy se v létě nebudeme muset stěhovat na chatu, protože bude moc velké vedro a kdy se večer nebudeme jít bát po ulici, protože v okolí budou jen prázdné kancelářské budovy.

„Ne vždy město splní svou roli a rozumně hájí zájmy místních obyvatel před jednostranně komerčním zájmem investora.“

Je tedy vaší hlavní činností spíš opozice proti konkrétním developerským projektům, nebo se snažíte i o nějakou vlastní, širší vizi budoucnosti Smíchova?

Nezaměřujeme se jen na konkrétní kauzy, naší snahou je všeobecný záběr s přesahem. Jde nám o ochranu a trvalé zlepšování životního prostředí, dlouhodobé udržitelnosti kvality bydlení a podporu komunitního a kulturního života občanů a občanek s respektem k historické hodnotě území. Nicméně v poslední době jsme nuceni se detailně věnovat i jednotlivým projektům, které se snažíme prezentovat v kontextu dalších developerských záměrů. Vybudování Smíchov City bude mít přímý dopad na starousedlíky, ale i na projekty, které se snaží teprve o změnu územního plánu. Nejvíce nás nyní trápí právě probíhající změna územního plánu pro záměr Šemíkův břeh, který by znamenal kompletní zastavění velkého sportoviště podél Vltavy, v těsné blízkosti železničního mostu. Radnice tvrdí, že sportoviště není nyní využíváno, což je v současné době pravda, protože majitel záměrně omezil sportovní činnost. Je tedy podle ní v pořádku vyjít vstříc novému majiteli a poslední takto velkou plochu vyhrazenou pouze pro sport nechat zastavět administrativními budovami a, jak sám developer v médiích prezentuje, luxusními byty.

Do Smíchov City se má podle prognóz nastěhovat 3 300 nových obyvatel a dalších 9 000 lidí zde má pracovat. Překvapuje nás, že městská část nevnímá potřebu stávajících obyvatel, kteří nyní jezdí sportovat do vzdálených částí Prahy, ale asi ještě více nás zaráží, že neberou v potaz nutnost veřejné vybavenosti pro tisíce dalších nově příchozích. Je opravdu tak neodkladné nyní změnit územní plán sportoviště, aby mohl developer zhmotnit svou vizi? Nebylo by rozumnější pozastavit okolní sporné projekty do doby, než budou zřejmé potřeby nových obyvatel?

Jen v blízkosti železničního mostu je plánováno více než pět větších stavebních záměrů. Bohužel ne každý investor uvažuje v lokálních, a řekněme lidských měřítkách, a ne vždy město splní svou roli a rozumně hájí zájmy místních obyvatel před jednostranně komerčním zájmem investora. Proto se u některých z těchto projektů snažíme o jejich zlidštění. Například jsme se postavili proti plánu postavit hlučné parkovací zakladače v doposud tichém vnitrobloku. Přijde nám to k současným obyvatelům velmi neohleduplné. Také je potřeba se zamyslet nad tím, jaký bude mít dopad na okolí stavba obrovského komplexu Smíchov City – jaké jsou poměry plochy bytů a kancelářských prostor, kolik je v projektu zeleně a jaká je tam občanská vybavenost. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně hustou zástavbu, neměly by se rozhodně v okolí rušit existující rekreační a sportovní plochy.

Jak byste shrnuli největší problémy vaší čtvrti?

Smíchov se v posledních letech stal velmi atraktivním místem, ale s velkým a nevyužitým potenciálem. Chybí mu dostačující kapacita infrastruktury individuální i hromadné dopravy, kapacity školek, základních škol nebo sportovišť pro rekreaci a mimoškolní tělovýchovu. Řešení těchto nedostatků by mělo probíhat v součinnosti městské části, potažmo magistrátu, spolu s developery. Například v projektu Smíchov City se ani po dvou letech městská část nevyjádřila, jestli bude v tomto areálu provozovat základní školu. Skončilo to vítězným návrhem, developer pozemek určený pro základní školu prodá soukromému provozovateli. Nelze tak garantovat, že bude základní škola dostupná pro průměrného občana.

Jak si sami určujete hranici, aby blokování nové výstavby nesklouzlo k přílišnému konzervatismu, který by bránil rozvoji města?

V zásadě neprotestujeme proti nové výstavbě, jde nám o zachování funkčních ploch občanské vybavenosti – sportoviště, zeleň, školy, školky – a dostupnosti takových ploch v akčním rádiusu. Například severní část Smíchovského nákladového nádraží je už roky chátrající brownfield, jehož původní funkce už není potřeba. Rozvoj a modernizace takového areálu je logické a správné řešení. Plánovaný projekt přináší vyvážený poměr funkčních ploch, nezatíží tedy citelně stávající kapacity občanské vybavenosti. S developerem diskutujeme jen dopravní situaci a kapacity mateřských a základních škol, které jsou dlouhodobě nedostatečné. Jako protiklad vnímáme projekt Šemíkův břeh. Navzdory tomu, že architekt Stanislav Fiala patří mezi oblíbené tvůrce některých členů spolku, tak proti tomuto projektu protestujeme. Nejen že má vzniknout na místě posledního velkého sportoviště, kterých je tu nedostatek, ale navíc přispěje ke zhoršení již tak hraničních atributů kvality bydlení, jako jsou doprava, hluk, prašnost nebo termoregulace okolí.

„V zásadě neprotestujeme proti nové výstavbě, jde nám o zachování funkčních ploch občanské vybavenosti – sportoviště, zeleň, školy, školky – a dostupnosti takových ploch v akčním rádiusu.“

Jak si představujete ideální Smíchov?

Lehce naivní ideální podoba Smíchova by byla v souladu s vyváženým a dlouhodobě udržitelným územním plánem, respektující veřejný zájem, v perfektní synergii jednotlivých funkčních ploch a s důrazem na životní prostředí a kvalitu bydlení s množstvím zeleně. Dosáhnout jí lze jedině důsledným plánováním a striktním dodržování takového plánu, ve kterém peníze nejsou panovníkem, který rozhoduje. Proto je to idea v dnešních poměrech s přívlastkem jisté naivity.

Jaký je vztah Eternie se starousedlíky?

V Eternii nemáme ani tolik ambice stát se propojovacím prvkem širší společnosti v naší čtvrti. Jsme dost subkulturně zaměření a ne každý Smíchovan má kapelu, aby k nám chodil zkoušet nebo nahrávat do studia, nechodí k nám jezdit do rampy nebo neposlouchá stejnou muziku jako my, aby k nám zašel na koncert. To je ale, myslím, správně, protože město by mělo mít určitou pestrost a diverzitu a mělo by se snažit udržet místa i pro lidi s okrajovými zájmy. Myslím, že diverzita a dostupnost jsou dvě základní věci, které současnému světu chybí. Nicméně rádi podporujeme aktivity našich sousedů jak poskytnutím prostor, tak šířením informací, budoucí vývoj Smíchova nás zajímá. Někteří lidé z Eternie jsou aktivně napojeni i na spolek Za lepší Smíchov.

Nebáli jste se, že byste mohli být taky teoreticky předvojem gentrifikace? Ta v mnoha čtvrtích začíná právě tím, že se tam objeví sympatické podniky, takže by vás tak někdo mohl vnímat…

Pokud gentrifikaci budeme vnímat puristicky jako jakékoliv osidlování existujícího a nějakým způsobem fungujícího území, tak ano, gentrifikujeme. Pokud se na gentrifikaci díváme kritickým okem tak, aby se jejím prostřednictvím ukázalo, že zvedání úrovně jednotlivých čtvrtí vede v současném světě nezvratně k rozpoutání zacykleného víru zvedání cen služeb, nájmů a odlivu starousedlíků, tak pevně věříme, že naším fungováním jdeme proti tomuto trendu. Snažíme se, aby naše aktivity byly dostupné i pro lidi, kteří v pociťují, že Praha pro ně začíná být finančně neúnosná.

Za spolek Za lepší Smíchov odpovídali jeho předseda Bc. Viktor Veselý, DiS., Ing. Vojtěch Cuchý a Ing. Aleška Doušová, která je také součástí kolektivu Eternia. Za Eternii odpovídal jeden z jejích zakladatelů Tomáš.

„Na dětství přímo v centru Prahy mám hezký vzpomínky”

V domě na Václavským náměstí č.p. 51 bydlelo spousta dětí. Běhali jsme s nimi po dvorku, čutali si o zeď, vydávali se na výpravy do Café Miláček, kde jsme kradli cukříky. Když nás matky svolaly na nákup, chodilo se do obchodu naproti, myslím, že je tam dodnes, jen ceny jsou asi násobně vyšší. Taky si pamatuju, jak zábavný bylo procházet z tichýho dvora, kde byly v noci slyšet netopýři a kafky a kde občas ve výřezu nebe proplula vzducholoď, ven na rušný náměstí…

JONÁŠ, VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ

„Na Žižkově jsem bydlela skoro deset let – když jsem do Prahy přišla, byla to vlastně jedna z mála čtvrtí”

Byla jsem po léta nájemnice v jednom ze žižkovských domů a nakonec jsme museli odejít. Majitel začal nájem vypočítávat podle “průměrné částky”, do které prostě přidal i hladinu krátkodobých pronájmů. Žižkov se svou polohou stal novou turistickou čtvrtí a komodifikoval většinu svého buřičství.

MONIKA, ŽIŽKOV